Kalamita po "vidlácku"

...aneb abyste věděli, že kalamita nebyla jen na horách.

Musím říct, že tento týden se mi zase jednou vryje do paměti. Minimálně na pár měsíců určitě.
Zjistit v neděli, že jste si sešit na pondělní test nechali ve škole je nemilé. Nenaučit se slovíčka na tentýž test je hazard, něco co se ke mně vůbec nehodí. Nicméně vám musím prozradit, že vše dopadlo dobře, ba výtečně :)
Na středu ráno napadl sníh. vítr zatím nefoukal, ale i tak v půl sedmé ráno to nevypadalo, že by silničáři naši hlavní silnici viděli, natož projeli.
Čekáme na zastávce na autobus. Ten postupně nabírá větší a větší zpoždění, až se v sedm ze správného směru objevil bus. Jenomže na křižovatce pouze vyhodil lidi a jel na opačnou stranu. Ptali se, co se děje, a od nově příchozích jsme se dozvěděli, že náš autobus zapadl a už nepojede; má se počkat na jiný, který jede ve čtvrt. Hlavou se mi už dlouho honila myšlenka na to, že jsem měla jet autem, a tak jsem rázně zavelela, že pojedu. Pobrala jsem L. K. a její sestru /víc lidí jsem se vzhledem ke svým zkušenostem nabrat neodvážila/ a vydala se vyhrabat autíčko ze sněhu. Řeknu vám, že to nebyla nejlepší cesta, všude sníh, zamrzlé auto, parkoviště neprohrnuté. Nicméně jsme dojeli.

.tak někde tady moje fascinovanost nevídaným jevem zmizela
a vystřídala ji zoufalost

Ve škole jsem byla skoro o hodinu později než normálně, ale stále to bylo čtvrt hodiny před začátkem vyučování. Jenže mě nenapadlo, že v tom zapadlém autobuse zůstala naše profesorka, kterou jsme měli první a druhou hodinu. Ta přišla do školy v půl deváté.
Jinak až na neustálou meluzínu ječící u nás ve škole to tak zle nevypadalo. Nešla jsem na svůj "nepovinný" seminář a domů odfrčela ve dvě. Cesta k nám byla krásná, u nás už to bylo maličko horší, ale pořád nic strašného.
Jen tak mimochodem, ve čtvrt na tři jede k nám autobus, chtěla jsem odjet ještě před ním. Ten měl nakonec půlhodinové zpoždění.
Vítr během dne nabral síly. V pět jsem zavelela, že pojedeme pro mámu. Táta mě opět doprovázel.
Nepatří k obvyklým jevům, že ve vesnici nepotkáme jediné auto. Jediné co se na silnici pohybovalo, byl pluh, ale ten jsme nechali za námi, protože měl jinou práci.
Vyjeli jsme z vesnice a vjeli do zaváté silnice. Trošku šok, i když jsem to měla čekat. Podřazovala jsem ze čtyřky na trojku a dál, až jsme v jednu chvíli jeli i na jedničku. Před námi jediná kolej zhruba uprostřed silnice. Ale kde byl prostředek, když byly zaváté okraje?! Takovéhle sněhové jazyky u nás nepamatuji.
Snažila jsem se držet vyjeté stopy, ale dost dobře to nešlo: házelo to s námi zleva doprava a zprava doleva, měla jsme pocit, že občas auto jen bezmocně hrabe a posouvá se po milimetrech. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, jak se z toho dostat. Napadlo mě se vrátit, obrátit to a jet domů, zavolat mámě, že se k ní prostě nedostanu. Jenže nebylo kde se otočit, jediná cesta, kde by to šlo, se v zimě neudržuje. A tak jsme museli dál. Jednou zatáčkou jsme projeli, čekala nás další, která v tom bílém pekle nebyla téměř vidět. Mezi násilně vedenými vločkami jsem zahlédla kůl, který je zatlučený u silnice, což byla jediná orientace, kde zatočit. /Aspoň už chápu, proč tam ty kůly jsou./ Po projetí zatáčkou se už situace zlepšovala, stromky u silnice stály hustěji u sebe. Začalo to vypadat, že to byla jediná komplikace.

.nu a představte si, že z téhle široké silnice ve středu
v podvečer zbyla jen pěšinka pro pěší. Tak se mi
to tedy z auta jevilo.

Tou malou vcelku rozbitou silničkou jsem až do její polovice projela bez problémů, mnoho aut /jestli vůbec/ jsem nepotkala. Vyjedu kopeček mezi pole za vesnici a hop! do sněhu. Opět jedna kolej uprostřed /spíše v protisměru/ a moc sněhu okolo. Dala jsem se téměř na modlení, protože zde auta potkávám docela často. Potkala jsem de facto čtyři: jednomu jsem se vyhnula v pohodě, druhému relativně taky, ale už to bylo kousíček před vjezdem na udržovanou silnici. Prakticky hned za ním jelo další auto, které už ale pouštělo mě. Jenže já se nerozjela. Nešlo to dopředu, dozadu; prostě jsem zapadla. Naštěstí byl řidič protějšího auta tak hodný, že mě pomohl roztlačit /čímž jsem si radikálně změnila názor na ostatní řidiče, už nejsou všichni debilové/. Pak už jsme hupky dupky na hlavní silnici a už jsme bez komplikací dojeli pro mámu.
Tím cesta ale nekončila. Aut vážně jezdilo pomálu a já blázen byla mezi nimi. Vyfrčeli jsme kopec a pak ještě kousek to vypadalo v pořádku. Pak začínal být můj směr opět zavátý a to čím dál tím více, až došlo opět asi na padesátimetrovou jízdu v protisměru. Co čerti nechtěli, proti mně opět auta. Zajela jsem trošku do sněhu, na mámin příkaz jsem jela pomalinku dál, a tak se jim vyhnula. Nyní vás můžu uklidnit, že pro tento den bylo katastrof už dost.
Máma pochopila, že jet v tomhle ráno je šílenství, a tak se rozhodla jít ráno pěšky. Nadšená nebyla, nedivím se, ale pořád lepší než aby se vybourala. Jenže večer už bych pro ni asi nedojela, protože samotné se mi jet nechtělo, bála jsem se po těchto zkušenostech, a táta měl ráno odjet do Lbc. Naštěstí se nabídl strejda, že mámu odveze domů.
Nevím, proč jsem se ve čtvrtek ráno probudila něco málo po páté hodině. Nicméně jsem díky tomu slyšela, že neteče voda. Po chvíli se opět ozval táta s tím, že vedle na poště prasknul hydrant. Máma okamžitě volala, ale nejspíš to valného účinku nemělo. Vše obvolávala i poštmistrová, jenže se nikam moc nedovolala. A navíc to vyřadilo nejen naši vodu, ale i v ostatních částech vesnice, protože nebyl v potrubí tlak.
Když jsme s tátou odcházeli v půl osmé na autobus, zpod dveří se stále ven valila ve velkém voda /taťka tvrdil, že jí na poště po kotníky bylo určitě/. A tak k velké radosti spoluobčanů byla po celý den pošta z technických důvodů mimo provoz.
V pět jsem se vrátila, vyházela tu trochu sněhu venku. Přijela máma a vyprávěla, jak se ráno při cestě na bus brodila po kolena sněhem a jednou až po pás zapadla. Prý si myslela, že to je vážně asi konec, protože tam široko, daleko nikdo není. Viděla na té cestě také jedno úplně zafoukané auto, ve kterém ovšem nikdo nebyl.
Tímto /doufám, Perune, prosím/ končí naše vidlácká kalamita. Jedině, že nebylo zpřetrhané vedení. stejně si myslím, že to bylo tím, že jsem měla plnou baterku na mobilu. Protože před tím vždycky, když vypadl na delší dobu proud, jsem neměla nabitý mobil.

A tak se mějte jako vždycky krásně, nezapadejte do něhu a mějte mobil vždy ve střehu; nikdy nevíte, kdy vypadne proud :)

foto: Fotky jsem si vypůjčila z FB od jedné paní z vedlejší vesnice. Je to foceno druhý den /tedy čtvrtek/ při cestě k nám, tudíž já jela v opačném směru.

P.S. Jako vždy jsem něco zapomněla :) Neděle... kromě toho, že jsem se neměla z čeho učit, tak jsme opět jeli s Hancul na šerm. Jela až tam ona, v autě relativně teplo, fajn. Říkáme si, že tam nebudeme přesně ve čtyři jako týden před tím /to jsme tam pěkně prosím přijely, když odbíjeli čtyři/, a taky že nebyly. Jen jsme si připadali, že jsme se ocitly v jiné dimenzi, když už tam před námi v autě čekali Z. s K. Ti, kteří tam ve čtyři nebyli snad za tu dobu ani jednou! Vážně to byl tak neobvyklý jev, až se to nedalo pochopit. Další věc byla ta, že jsme konečně zapsané do skupiny. Sice zatím ještě máme půlroční lhůtu, takže ještě nejsme členky, ale jsme už zapsaní. Juch!