My se staráme, aby nám ji neodnesl vítr, a oni ji tak bezostyšně zboří!

.troufám si tvrdit, že jsem ten flek vpravo; to vlevo by měla být K. a za námi V.

/edit: Kdyžtak to nečtěte a jen si prohlédněte fotky. Já se zase rozepsala:) / 
Olivce jde hlava kolem, ale to už dávno předávno říkala a ona se nechce opakovat a unavovat vás naprosto nepodstatnými informacemi, i když zas až tak moc nepodstatné také nejsou. Žere to čas a to je nejhorší.
Jsem tu, abych vám poreferovala o naší školní návštěvě kina, o ohni a minulém víkendu /zda v průběhu něco nepřidám, nevím/.
V úterý 27. 9. nám v našem novém /pravda menším, ale i tak naprosto krásném/ kině Sféra promítli český film Lidice. Tento snímek se rozhodně objevoval na mém sáhodlouhém seznamu filmů, které chci jednou, až bude více času, shlédnout, a tak jsem to velice uvítala. Jen jsem nepočítala s tím, že se u něj téměř rozbrečím a to hned několikrát. I když musím říct, že samotný film mě k slzám dohnal snad jen jednou; zbytek byl způsobený tím, že jsem si říkala, kolik v té době bylo babičce, že vlastně byla ve věku těch zabitých dětí. Myslím si, že to byl docela povedený film /v porovnání s Klíčkem rozhodně/, přestože na ČSFD.cz nejsou nijak extra s to sjednotit svoje názory, i když ve výsledku to má myslím přes 70 %. Někdy si říkám, že uživatelé ČSFD.cz neví, co chtějí. Neuvědomují si, že taky existují lidé, kteří se na filmy nedívají proto, aby u nich přemýšleli a hledali skrytý význam. Že jim prostě stačí, že to na ně mluví, ukazuje v rychlém sledu obrázky až to splyne v plynulý pohyb. Toť vše, víc nepotřebují.

.na výrazu S. je skutečně vidět,
jak si to užívají

Minulý týden byl fajn, protože byl rozpůlen volnem. Volnem, které moc volno nebylo a zdaleka jsem nestihla vše, co jsme chtěla. Nicméně okna umyta, to je hlavní :)
Do seznamu katastrof se asi nic nezapsalo, což je jedině dobře /perlíme až teď/. V chemickém semináři jsme najela na linii dvojek, tak snad se to nebude horšit /zlepšit by se mohlo, ale to nevidím tak moc nadějně/.
Tak tedy byl konečně pátek. S sebou do školy jsme měla oblečení na převlečení, protože jsem okamžitě po vyučování vyrážela na nádraží, kde si mě a S. měla vyzvednout Hancul. Přesný čas odjezdu jsme zapomněla, i tak jsem tam se zacházkou přes město dorazila včas. Hancul si nás vyzvedla a odfrčeli jsme směr Libuň, kde už z předchozích dní stála tvrz a dva domky, z nichž jeden byl bez střechy. Společnými silami jsem postavili gotičák, zastřešili domek, postavili ještě s dalšími silami jeden přístřešek. Chvíli jsme tam ještě okouněli, ale někde okolo sedmé jsme jeli domů.

.zvláštní byla reakce mých uší:
totiž vůbec žádná. že by si už zvykly?

V důsledku trošku zbrklého ranního balení jsem spoustu relativně důležitých věcí zapomněla doma, jako třeba ešusek a lžíci anebo velice důležité ponožky na večer. Ve městě jsme pobrali lidi a opět frčeli směr naše milovaná Libuň.
Tam už se to pomalu ale jistě scházelo a pomaličku připravovalo. Stoly na placky, ohniště, kotel na polívku, polívka samotná, později i povidla, těsto a tak dále. V devět zazněl výstřel z děla, za něž myslím že dostali muži řádně vyčiněno :)
Úplně plně jsme se tam všici slezli myslím že až okolo jedenácté. Gulášovka klokotala v kotlíku pod obrovskou dřevěnou poklicí, na plátech se jistě už pekly placky, ale nebyl o ně takový zájem jako na Troskách. Přeci jen jsme od hlavního dění byli trošku odšoupnuti a lidí k nám dozadu tolik nepřišlo.

Kolem poledne jsme zasedli k obědu jedeného stylově z plastových misek :) Co naplat, nám to bohatě stačilo. Několikrát se naběračka zavěšená nad kotlíkem utopila v polévce. Nicméně své porce jsem se dočkala a ještě tři dny poté jsem cítila, jak mi spálila jazyk :)
Možná že po obědě se šlo konečně nacvičovat. Tedy přesněji řečeno se sešli chlapi u tvrze a debatili, aspoň tak to z dálky vypadalo. Pravda, pro nás z Trosek to byl profláklý příběh, i když zasazený do naprosto jiného prostředí. My se nikam nehrnuly, ostatně vesnice byla maličká a roli ženských pracujících na poli v klidu zastaly dámy od Lužických /nemýlím-li se/.
Bylo vedro, jedno z posledních v tomto roce zdá se, a my se krásně pekly u ohnišť. Vskutku příjemné :)
Ve tři odpoledne začala bitva, dá-li se tomu tak říkat. Zařadila jsem se do řad diváků /a úplně zapomněla na tu obrovskou placku, za čež se skutečně stydím/ a snažila se to užívat. Mysl se ale rozhodla neustále srovnávat s témže příběhem odehrávaným na skutečném místě hradu Trosky a musím říct, že se to srovnat nedá. Zde to bylo jinak pojaté, s podstatně více lidmi /na hradě to bylo asi pět na pět, tady tak možná deset na deset, plus vesnice, plus palné zbraně/, ale méně vtipem. Ty nezapomenutelné hlášky znovu nepadly.
Ti barbaři lapkové zbourali naši střechu, když tam hledali poklad. To jim neodpustím ;) A to jsem jim tak fandila /to nemá dočinění s mojí zvráceností a oblibou mít v lásce postavy, z nichž se nakonec vyklubou zloduši; jsou, tedy spíše byly v tom prozaičtější důvody/. Pobili mi je v boji, chudáky.
/Z. umístil na FB video z boje, ale nejspíš vám to k ničemu není.../
Nu co bylo pak? Doudávaly se placky /pak už jen mezi námi/, válelo se ve stínu a kecalo. J. nás učil něco nového s poiemi, sám se procvičoval se dvěma tyčemi.
Čas líně plynul a pomalu přicházel večer. Někteří nás opouštěli, naše řady prořídly. K. si přemotávala vějíře /no aspoň že ty kleštičky a nůžky ve výsledku k něčemu byly/, my se vyhřívali u ohně - skutečně se dost ochladilo.

.ječeli byste, kdyby se na vás nějaká
 podobná banda vrhla?

Ohňovka byla nakonec stanovena na devátou. Naše stará sestava ve čtyřech - asi poprvé a zároveň naposledy. Nejraději bych s ní už neměla nic společného, s Hancul si přes zimu vymyslíme novou s novými vějíři nejlíp :). Nicméně byla podařenější než naposledy, nejspíš už jsme s ohněm více srostly. /Ohnivé znamení už se asi nebojí ohně.../ To podávání tyče přes záda druhého mi přišlo jako šílenost, uvážíme-li, že jsem to poprvé viděla a zkusila si s P. tu neděli před tím. I tak jsme přežily. K. s P. předvedly jejich sestavu s vějíři. Poté jsme naklusaly s posledním překvapení a tím byly poiky. Až na to, že se mi řetízky asi třikrát zamotaly, jednou jsem to strhla krásně na sebe, stála jako přikovaná a  postupně jsem tam zůstala sama s panikou v očích to šlo :) Tak poprvé jsem takhle vědomky točila před lidmi. Prý to bylo moc krásné.
Hned poté si J. posbíral svoje tašky, batohy, tyče, poie a kdovíco ještě měl a s S. nás opustili. Škoda, nu.
Od Gazzyho jsme měli propůjčený klíček od sokolovny, nástup v neděli stanoven na desátou. Pak už se jen pilo, kecalo a někdy i smálo. Bylo chladněji a chladněji, ale aspoň ze strany ohně bylo krásně teplo. Hancul se nechala Ravenem ukecat, aby rovněž zůstala, což bylo fajn.
Okolo půl druhé jsme opustili teplo ohniště a vydali se spát. A po pár krocích nám zuby jektaly tak strašně, že jsem nebyla s to normálně mluvit. V naší noclehárně bylo naštěstí tepleji, a tak jsem si ustlali a po chvíli jsme zmlkla i já /ano, ten prototyp introverta/ a šli jsme spát.
Vstávali jsme v deset. Rozsekl to Raven, když se zeptal, kolik je. Deset, skoro. Na uklízení toho mnoho nebylo: stany musely oschnout a tvrz se bude rozebírat tuhle neděli. Před dvanáctou jsme s Hancul odjely domů.

.to skutečně nehoříme já s P.,
to je vážně jen od těch tyčí :)

Tenhle týden je šílený. Na testy jsem chodila historicky nejméně připravená - obvykle jsem si tu látku přečetla pouze jednou, nejvýše dvakrát. Což je zatraceně málo i na moji paměť. A navíc na tři maturitní otázky jeden večer nestačí...
Nicméně jsme pokročili v přípravách na maturiťák - už máme aspoň to téma. Nápad na video a podobné hlouposti se už také naštěstí rodí v hlavách nejvýše povolaných lidí, což je jedině dobře - pomalu už je na čase. Ach, jak ten čas letí!
Stužkáč se vlastně poslední čtvrthodinku řešit taky, ale nevím, jaký byl výsledek, Zanikl do zvonění a odchodu.
Ovšem pro moji maličkost velice důležitým bodem toho všeho bylo rozhodnutí o ohňovce - určitě ano, i když ne jako překvapení. Nevadí, aspoň že tak. Jen ještě dojednat ten zbytek, který je prý ale nejspíš ztracený... nicméně jsme šikovní, nějak si poradíme ;)
Příští týden je také hrozný - obzvláště úterý. Asi se půjdu někam zhroutit - bude to bez práce :) Ale ne, to se nějak zvládnout musí. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, že.

.mějte se krásně

.páá

foto: P. Prokeš - Libuň 2011 


P.S. : A přeci neodolala :)
P.P.S. : A budou nové vějíře, budou nové vějíře, budou nové vějíře, tralala :) Moc se na ně těším.