Ale aby to nevypadalo, že všechno vidím tak černě, pokusím se vám vylíčit poslední týdny na naší škole. A zkusím to stručně, tak mi držte palce :)
Bylo nesmírně děsivé uvědomovat si, jak se blíží jednotlivé poslední hodiny. Poslední anglina, němčina, čeština, ruština, semináře...
Přišla poslední středa, kdy si člověk zatraceně moc dobře uvědomoval, že za týden maturuje písmě z češtiny. Ve čtvrtek jsme do školy moc nešli, já se tam vplížila na poslední oběd k Klárou a Betty. Nostalgicky zavzpomínat a konstatovat, že byly i lepší jídla než ten překyselený segedín. Vrátila jsem klíče od skříně, čip na obědy... Hodinku jsme si s Klárou poseděly venku před školou na lavičce v tom poledním horku. Stavili se u nás pokecat kluci, Fífa tam na ně čekal. A pak jsme šli domů. Jen Klára tam čekala na fráninu, která byla s úšklebky od pana profesora nakonec stejně zrušena.
V pátek 27. 4. nás čekalo poslední zvonění. Navlékla jsem na sebe u babičky objevené bílé krátké krajkové šaty, které měla mít teta do tanečních, na hlavu dala záclonu trochu se zmalovala a šla. Asi hodinu jsme s holkama strašily ve městě chudáky kolemjdoucí a pak jsme se přemístily ke škole. Moje trubka vzbuzovala na tváři spolužáků úsměv a udivení, že s něčím takovým vůbec vylezu ven. Ve škole jsme ještě zmalovali, zesmradili a postříkali ty chudáky, co nevypadali ještě moc zřízeně. Od deseti se venku již tradičně konala hudební produkce, kterou si vzala na starost oktáva. S žádnou pořádnou peckou nepřišli, nezahráli ani Známku punku... Kolem jedenácté jsme se stěhovali do restaurace, řádně vyhladovělí a natěšení na jídlo :)
Večer jsme se chtěli ještě sejít, ale byla nás pouze třetina. Pokud takhle budou vypadat i slučky, tak to pěkně děkuju...
Ale ne, tím nemyslím, že to nebylo fajn. Bylo to pěkné, krásné, jen jsem si asi v podvědomí uvědomovala, že je to konec střední a všeho toho okolo.
/Ještě párkrát vypadne proud a mě už vážně trefí./
V pondělí před písemnými byly čarodějnice. Bylo dohodnuté vystoupení na faře, ale znáte tu naši dohodu... Nebylo to tak zlé, ovšem k dokonalosti to má stále daleko. Zapojováním hudby se vyhodil proud v celý vesnici, foukal vítr, nepřežily kousky mých vlasů, ale já si to užívala :)
Pak už jen písemné maturity. Škoda cokoliv komentovat /když už, tak si to žádá celý článek, na který teď nemám čas/. Nejednoznačné otázky, napadnutelné otázky, podivné fráze v angličtině... SCIO je těžký, CERMAT blbý. Škoda že si ještě nikdo nedal práci s tím, vymyslet něco pořádného a na úrovni. Pokud chci srovnávat školy, tak všechny. Žádná vyšší a nižší úroveň. Hezky test kde jsou takové primitivnosti, za něž se musí stydět i propadající z nejhorší školy a na druhé straně úlohy, které nemá šanci vyřešit ani ten nejgeniálnější student nejlepšího gymnázia /protože předpokládám, že gymply jsou prostě lepší/.
A za čtrnáct dní ústní maturita. To to pěkně uteklo...
Štěpka sní o tom, že dáme dohromady nějakou krásnou, ucelenou ohňovku. Jenže vymyslet sestavu na vějíře nebude nejjednodušší, protože nás je lichý počet a navíc zakomponovat tam ladné taneční pohyby bude prostě těžké. A na poiky a tyče by se hodila spolupráce s Kloboučníkem, jenže jeho jakákoliv bývalá hyperaktivita je ta tam. No, uvidíme, třeba se nám to podaří.
.mějte se krásně
.páá
Naprosto chápu tenhle pocit! Jsem také z gymplu a ...nevím, osm let je osm let a jsou za mnou. Jako bych už teď odcházela se stářím na zádech, ale nedochází mi to. Nejlepší léta jsou za mnou, alespoň tak to vnímám a přesto - nevím. Jako bych prostě v září zase měla zasednout do školních lavic s tou stejnou bandou ksichtů, které mám prostě chtě nechtě fakt ráda. Docela se děsím těch nových dnů. Gympl - to je jediné, co umím, co znám...jistota. A ta mi teď skončila. :)
OdpovědětVymazat