Všichni říkají, že to přebolí...
... ale málo kdo z nich ví, jak hrozně dlouho to trvá.
Bylo mi patnáct, byli jsme v devítce. Puberťáci.
Seděla jsem na kamnech v pokojíčku a brečela. Třídní si mě vzala ten den k sobě do kabinetu a řekla mi něco, co jsem sice viděla, ale neustále jsem si to nechtěla přiznat. LK, moje kamarádka, spolusedící má
anorexii.
Pamatuju si to léto před tím, začaly nás zajímat kluci víc než jako kamarádi. A tam někde to prý začalo. Vyprávěla mi tu
básničku (Pusť se, prosím) a mně nepřišlo nic divného - každý má nějaké záliby a my jsme byli praštění vždycky. Měla studený ruce, byla podrážděná a já se s ní čím dál tím míň ve škole bavila. Nešlo to, hned se vytočila. Sledovala jsem, jak ke svačině vylovila z tašky jedno jablko a sotva ho snědla. Obědy nejedl skoro nikdo, tam jsem se nepozastavila. Do toho všeho nám mizela před očima. A já si celou dobu říkala, že to vyběhá na procházkách se psem, že je to normální. Nebylo.
Na chvíli byla v naší malé nemocnici. Než jí pustili, proesemeskovaly jsme celou noc :) Jenže jí to nepomohlo. Hlídala jsem, jak jí, ale postupně jsem ztrácela chuť to dál dělat, když jsem viděla, jak se v tom všem zase strašně nimrá.
Začaly taneční, ale nedochodila je. Skončila na pár týdnů v Motole. Psala jsem jí každou chvíli dopisy a posílala je po její sestře.
Jednou mi volala. A loučila se se mnou. Složila jsem se z toho.
Na konci května jsme se za ní byli s Dádou a Santou podívat. Kvetly šeříky. A my měli někde týden do Věnečku.
Když jí pustili, nevěřila jsem jí, že se tam už nevrátí. Měla jsem strach, že k tomu všemu sklouzne znova. A ten strach tu byl, i když jsme už dávno chodily každá na jinou školu a vídaly jsme se jen ráno u busu. Když mi podkopávala nohy, že jsem šprtka. Bála jsem se o ní do té doby, než jsem si o tom jednou ve druháku cestou z O. nepopovídala se Santou. Vysvětlil mi, že už má svoje záliby a lidi a že je o za ní. Teprve tenkrát to ze mě spadlo.
/A já jsem konečně na všechno pro ana blogy přestala psát, jak jsou hloupé a jak nejvíc ubližují svému okolí.../
Dalším expertem na trápení býval Santa. Ale v porovnání se zbytkem to nic nebylo...
V jednu ne úplně vhodnou chvíli si zlomil nohu v kyčli. Sešroubovali ho, dlouho chodil o berlích, zahojilo se to. Příchod bouřky věštil dost dlouho dopředu :)
O rok později, když měl naplánované, že si ty šrouby nechá vyndat, mu venku chytly kalhoty. Skončil na pár týdnů v Praze na popáleninovým. Dobré to nebylo, co vám budu povídat.
Adéla nás za ním jednou vzala na návštěvu. Ta u něj totiž byla každou chvíli, byla myslím i u toho, když hořel.
A pak, už dost dlouho co byl doma, mi vyprávěl, že nebýt těch bot, těch levných kecek od Bati, na kterých se tenkrát jen roztavily tkaničky, ale jinak nevzplály, tak nebýt jich, o nohy by nejspíš přišel...
Hop a skok a byl konec třeťáku. Babička u nás tou dobou už víc jak rok bydlela.
Jednu neděli jsem se vrátila ze šermu a doma bylo divné ticho. Až po nějaké době jsem zjistila, že babiččina postel je zastlaná a hlavně bez ní.
Měla zástavu srdce a rychlá ji odvezla do nemocnice.
Proklínala jsem se, že jsem se nepochlubila vysvědčením hned, když jsem věděla, jaké bude. Myslela jsem si, že už k tomu žádná příležitost nebude. Po týdnu se probrala z bezvědomí, pár týdnů strávila v nemocnici a pak v domově se soc. službou. Domů už se nevrátila. A de facto nikdy nevěděla, co se stalo...
V den co jsem z brigády konečně donesla smlouvu, na doma na stole ležela výpověď mýho táty z pekárny. Nový majitel si prostě počkal, až udělá nějakou chybu a donutil ho odejít. Půl roku sháněl práci. To nejhorší mělo ale stále přijít...
Čtvrťák se zdál být od začátku náročný. Minimálně Olivka si ho náročný vytvořila.
Řešil se maturiťák, šerpy, stužkáč, stužky. Do toho jsme se rozhodli pořádat první šermířský ples. A já jsem byla pevně rozhodnutá, že na oba moje velké plesy sezony musí dorazit můj bratránek.
Měli jsme podzmní prázdniny, já šila. V neděli jsme byli na chatě, teta s mámou vyhazovaly staré dětské oblečky, ale tetě se dařilo sem tam něco ubránit.
To necháme, co kdyby měl Jirka děti?
Šla jsem hodně pozdě spát, ale to jsem chodila pořád. V pondělí jsme psali z matiky jak ze semináře, tak z té normální. A ráno mi všichni lezli na nervy, když chtěli něco vysvětlit.
Jela jsem domů ve tři. Zhltla jsem jogurt a v půl čtvrtý už jsem seděla doma zavřená v pokoji a učila se chemii na druhý den na velký test.
Kolem čtvrté zazvonil telefon. A přes zavřený dveře jsem jen slyšela, jak táta mámě říká, že tohle mi musí říct sama. Vyděsila jsem se. Vymyslela jsem spoustu věcí, co se mohlo stát včetně toho, co nakonec byla pravda. Zaplašila jsem to myšlenakmi na únos našeho Lukáše. Přišlo mi to reálnější.
Nevylezla jsem z pokoje dokud nepřijela a neřekla mi to. V životě jsme takhle nebrečela.
Můj bratranec měl autonehodu a zemřel.
Ten bratranec, co jsem s ním měla velké plány. Chodit po muzeích, zábavách
/ale musí to být big-beat, víš?/, plesech a snad i koncertech. Bylo jasné, že žádný waltz jako na Věnečku už nebude. Už nikdy.
Další středu byl pohřeb. Pamatuju se, jak jsem se na konci se sestřenkou objaly. To bylo poprvé, co jsme něco takovýho udělaly.
Koho by tohle kdy napadlo?
Pamatuju si, jak jsem na stužkáč vybírala nějakou dětskou fotku. Listovala jsem fotoalbem a narážela na fotky bratrance. Do toho se táta zeptal, proč to hledám, a já místo odpovědi jen otevřela pusu a rozbrečela se. Zahodila jsem fotky.
Dost dlouho jsem věřila, že je to jen blbý vtip. Že zavolá domů, že je celý. Že přijede k mámě pro rajskou omáčku. Nezavolal, nepřijel.
Je jen málo lidí, kterým jsem o tom řekla. Skoro nikdo ho z mého okolí neznal. Ale i tak jsem to chtěla vykřičet do světa, nalepit si to na čelo, ať to každý ví, co se přihodilo.
Trvalo roky, než jsem byla víceméně schopná říct, že je to za mnou.
A když konečně přestanete chtít mít viditelně tu ceduli a chtít to všem vykřičet do světa, přijdete domů a z fejsbuku na vás kouká parte vašeho spolužáka z výšky. A i když jsem věděla, jak moc byl půl roku před tím nemocný, nešlo tomu uvěřit. Vždyť jsem ho viděla na zápise, dodělával si zkoušky z letňáku, dělal praxi, těšil se ze svojí fretky a hlavně zvládnul tu náročnou operaci. A najednou tu není a nebude. Nebude mezi prvními odstátnicovanými, nepotkáme se na promocích. už nikdy. A tenkrát v Karolinu jsem na něj i celkem dost myslela.
A pár dní po tom, co jsem do ruky konečně dostala diplom, umřel Z. Opět tu bylo několik podivně temných týdnů, přestože v tom okolním, vzdáleném světě bylo léto v plném proudu. Život se zastavil a svět běžel dál...
Ta sešlost u Toníka, co mi rvala srdce. Ta ohňovka v pátek, kde ty lidi věděli povětšinou co se stalo. Kde jsem ne poprvé nahrazovala K., ale kde poprvé to bylo nepatřičný. Chyběla tam. Nikdo z nás si to vystoupení neužil.
Víš, je to blbý, ale já ty dny čekala jen na to, až mě Michal obejme...
Je to pořád ještě svým způsobem živý.
Ponaučení? Žádný není.
A co jsem tím chtěla říct? Vlastně sama úplně nevím. Možná to, že za tím úsměvem je i fůra probrečených večerů a nocí. Spousta dní, kdy to vypadalo, že už nikdy nebude líp. Že mám v duši jizvy, kterých se nezbavím. A který stále bolí.
