... aneb jak si snadno a rychle vybudovat závislost na jedné osobě.
Na moje narozeniny večer se z oblohy snesly první letošní vločky a padaly nám na auto, když jsme si to s Hancul a Jíčíňákama řítili po dálnici domů z Jbc, kde jsme opět byli na workshopu.
Co vám ovšem chci vyzvonit, je, že je mi jednadvacet, mám přítele a slušně našlápnuto k získání zápočtu z orgány /původně jsme chtěla napsat ke všem zápočtům, ale v ostatních předmětech to tak slibně nevypadá/.
Po pomalu měsíci vymlouvání a omlouvání jsme se konečně sešli a byl to úžasný večer, zakončený dvouhodinovým loučením před kolejemi a dotazem, kdy se zase uvidíme. No, a tak se takhle každou středu sbalím a večer utíkám do města. Vypnout. A být zároveň s někým, koho mám strašně moc ráda.
Prostě jsem se asi zbláznila. Co mě neskutečně těší, je, že nejsem sama.
To bylo samé Michal tohle a Michal tamto a Michal prý o mě pořád mluví. "Tak s tím něco udělej, ne?" Podporovaly jsme se s Hancul /práskněme ji!/ navzájem a výsledkem bylo, že dva dny po našem prvním rande si oni dva dali první pusu.
A aby toho nebylo málo... o svojí počáteční zmatenosti /to víte, když se jeden už smíří s tím, že bude asi navěky sám/ vyprávím další spřízněné duši během bloudění v HK a přidávám kousek z filmu Pěna dní. "Tak já se taky zamiluju!" A o pár dní později mi hlásí, že potkala někoho, kdo tak úžasně maluje a umí hrát snad na úplně všechno... že se zamilovala. Tři dobré kamarádky zabouchnuté šťastně každá do toho svýho? Proč ne.
Jen to každá prožívá úplně jinak. Jedna by možná chtěla víc volnosti, druhá se co nejdřív zavrtět v posteli a třetí... třetí by se nejraději navěky schovala v jeho náručí. A všechno vychází jen a jen z našich (ne)zkušeností z dřívějška. Jo, jo, ale minulost nezměníme, ani jedna.
Hrdě jsem si nesla v pondělí růžičku, krásnou, červenou, kterou mi dal ve vlaku k narozeninám. "Ty sis myslela, že jsem zapomněl, že?" - "Vždyť jsem ti to řekla teprve v týdnu!" A hrdě hlásila svým dvěma spolužákům, že ji mám od přítele. Můj přítel... to slovo zní z mých úst tak zvláštně. Zvláštně a přece krásně.
Marně přemýšlím nad zážitkem, který by tohle všechno mohl přebít - asi není.
Tak si takhle žiju. S myšlenkama u někoho jiného; a pak se mi nedivte, že mi morfa dala naposledy celkem nepěkně přes tlamu a imuna se mnou nekamarádí, jak by měla /já s ní ostatně taky tak moc ne, ale zápočet potřebuju, z obojího, to je bez debat/.
Jdu se těšit na zítra. Protože uvidím Lae /zbytek pozvaných jaksi nemůže, ale proč se v tom pitvat, kdo chce přijít.../, protože uvidím svoji drahou polovičku. Tak se jdu těšit, přiměřeně, samozřejmě. A neuvažovat nad tím, že s Hancul nehodím žádnou úžasnou řeč, u které se z části červenám a z části se jí hrozně směju /to je to, jak to každá prožívá jinak/, čistě proto že ona je dnes u toho svého.
.mějte se krásně
.páá
foto: gigi50
