My Life´s Ridiculous

Jen ať každý vidí, jak jsi nadprůměrně podprůměrná!

2012-03-03T11:56:00.001+01:00

Už zase mrhám časem :) cha, jsem nepoučitelná.
Pokud se ptáte, co nového, tak vskutku nevím. Včera mě vyděsila Lae s tím, že jí únor zmizel a ona neví kam. A já to taky nevím. Jeden se pořád těšil na prázdniny a ty jsou najednou fuč.
Přihlášky na VŠ jsem podala už na začátku měsíce, kdy jsem z toho byla celá zmatená a přišlo mi, že je podávám hrozně pozdě. Myslím, že jsem je měla podané mezi prvními :)
Po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání jsem se rozhodla, že se chci dostat na Farmacii do Hradce, pokud možno bez přijímaček. Aspoň někde se mi hodí můj průměr. Dále se budu pokoušet o Klinickou a toxikologickou analýzu na Přírodovědecké fakultě UK. A poslední "jistota" je VŠCHT Syntéza a výroba léčiv. Jsem zvědavá, snad nebudu litovat svého zaměření a neřeknu si, že jsem měla jít na švadlenu :) /Což by se taky hodilo./
Venku je krásně, skoro mě napadá, že popadnu vestu a půjdu si ven zatočit. Usmyslela jsem si, že si vyrobím úžasně barevné sock-poi, ale ještě jsem si nekoupila úžasně barevné podkolenky, které bych na to obětovala. Budu muset ještě chvíli vydržet s těmi černými poi /selhává skloňování/, které tak rádi létají vzduchem :)

Na včera bylo dohodnuté krásně strávené odpoledne s Klárou a Lae v Osmičce. Jenže jaký div, Osmičku nám ti prevíti zrušili! Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, nicméně čajovna, kde nám hrály Amélii z Montmartru to plně nahradila. Yogi masaly jsem se přepila, ale jsem ráda, že ji ještě někde mají. Příště si dám ale asi něco jiného. Pokud nějaké příště bude.
Mám ráda tahle sezení. Nevím co víc dodat.
Minulou neděli měly Klárka s Lae a jejich dramaťákem představení v rámci divadelní přehlídky Modrý kocour. Kompost, jak se jejich představení jmenuje, byl úžasný. Vtipný, zpívaný, s krásnými loutkami. /Čí rukavička to padla za oběť octomilce?/
Horis, ten stálý fanklub, zradil, ovšem byli tam jiní. Hned po skončení jsme pádily s Hancul na trénink, který stál za to. /Ještěže se P. ani K. nechce producírovat se na plese v podprsenkách. Ty tílka jsou fajn :) /

Náš ples... Inu, snad to půjde. I když v řadách /rovných/ moc často nestojíme, hrášek stále asi vypadá jako mexická vlna. Synchronizované otočení na začátku bude taky sranda; asi to odstartuje Gazzy jako velitel, protože Standa vepředu nemůže vědět, jestli P. s Rajbym už došli. Ach, je to komplikované. Ale když to vyjde, když se vejdeme, když se nenatáhnu v šatech, tak to bude krásné :)
A naše ohňovka? Vějíře budou ty co byly na maturiťáku /proč se trápit s něčím novým/, pak ty co má K. a P., poiky rovněž velmi podobné těm na maturiťáku a plus ještě tyče. Až na pár drobných problémů, jako že třeba nemám poiky, které by se daly polít a zapálit, by to šlo. Doufám, že je Kloboučník najde a bude mi je moct půjčit...
Nám by světýlka nevadily, ale oheň je oheň, s tím se nic nenadělá.
Jo, Kloboučník mě chtěl minulý týden narvat do zdi. Tss! :) /A to mě už jednou odtlačoval pryč. A jednou mě naprosto nečekaně protočil a jindy zkoumal počet mých prstýnků. To se vážně pak nedá nesmát, když vyvádí takové blbosti./
A zase si dělali srandu, že s Hancul mlčíme. Ale my ty jejich historky rády posloucháme. Nám to stačí.
Na ples se prostě těším.

Týden před tím, tedy příští sobotu, jedeme s maminkou na muzikál do Prahy, Tajemství od Landy. Jsem zvědavá, jaké to bude, kdo od nás pojede a tak různě. Snad bude hezky.

Šaty jsou téměř došity. Jen je večer projet na stroji. Nejsou tedy moc pohodlné /to bude tou látkou/, ale zase nejsou tak těžké, jak se zdálo, že budou. A vyvlékání z nich bude taky sranda, někdo mi bud muset krapet víc pomoct :)
Chtěla bych si k šatům ještě navléct korale, perličky. Jen jsem zjistila, že nemám ani ponětí, jak se na nit přidělává karabinka a jak se to pak zakončuje. Já, která se chvástám, že mám tohle v krvi, když jsem z bižuterního severu. Ale už to umím.

A ušiju si korzet. Ten červeno-černý pruhovaný, jak ho plánuju už rok. Ušiju, prostě jo! Jsem opět skálopevně přesvědčená, tak mě v tom nechte, I když to celé opět ztroskotá na kosticích a lenosti natlouct ty pitomé průchodky.
A ušiju si něco steampunkového. /Jen mít tu látku./
To jsou moje plány.

A půjdu se učit. Je toho dost, i když čeština a angličtina už jednodušší být nemůže. Ale 30 otázek z biologie, 30 z chemie a i tak 20 knížek na češtinu není málo.
Ano, a už víme kdy maturujeme. A ústně maturuju, světe div se, právě v ten den, který mi před rokem, dvěma předpověděl Lemur a zapsal do mobilu. Tedy den D přijde 22. 5. 2012. Už se to blíží, a to moc rychle.
Zvládli to jiní, zvládnu to taky. Musím si věřit.

Tak se mějte krásně a taky si věřte.

Páá

foto: garnetterules21, sicopath

P.S.: Příští zápis bude asi nabitý vším možným. Bude to po návštěvě Prahy, po plese.
P.S.: Долго смотрела в лица. Искала принца, сама не рада (Слот - Лего)
A tak sedím a čekám a sedím a čekám a sedím a čekám a asi se načekám...

Kalamita po "vidlácku"

2012-02-17T19:54:00.001+01:00

...aneb abyste věděli, že kalamita nebyla jen na horách.

Musím říct, že tento týden se mi zase jednou vryje do paměti. Minimálně na pár měsíců určitě.
Zjistit v neděli, že jste si sešit na pondělní test nechali ve škole je nemilé. Nenaučit se slovíčka na tentýž test je hazard, něco co se ke mně vůbec nehodí. Nicméně vám musím prozradit, že vše dopadlo dobře, ba výtečně :)
Na středu ráno napadl sníh. vítr zatím nefoukal, ale i tak v půl sedmé ráno to nevypadalo, že by silničáři naši hlavní silnici viděli, natož projeli.
Čekáme na zastávce na autobus. Ten postupně nabírá větší a větší zpoždění, až se v sedm ze správného směru objevil bus. Jenomže na křižovatce pouze vyhodil lidi a jel na opačnou stranu. Ptali se, co se děje, a od nově příchozích jsme se dozvěděli, že náš autobus zapadl a už nepojede; má se počkat na jiný, který jede ve čtvrt. Hlavou se mi už dlouho honila myšlenka na to, že jsem měla jet autem, a tak jsem rázně zavelela, že pojedu. Pobrala jsem L. K. a její sestru /víc lidí jsem se vzhledem ke svým zkušenostem nabrat neodvážila/ a vydala se vyhrabat autíčko ze sněhu. Řeknu vám, že to nebyla nejlepší cesta, všude sníh, zamrzlé auto, parkoviště neprohrnuté. Nicméně jsme dojeli.

.tak někde tady moje fascinovanost nevídaným jevem zmizela
a vystřídala ji zoufalost

Ve škole jsem byla skoro o hodinu později než normálně, ale stále to bylo čtvrt hodiny před začátkem vyučování. Jenže mě nenapadlo, že v tom zapadlém autobuse zůstala naše profesorka, kterou jsme měli první a druhou hodinu. Ta přišla do školy v půl deváté.
Jinak až na neustálou meluzínu ječící u nás ve škole to tak zle nevypadalo. Nešla jsem na svůj "nepovinný" seminář a domů odfrčela ve dvě. Cesta k nám byla krásná, u nás už to bylo maličko horší, ale pořád nic strašného.
Jen tak mimochodem, ve čtvrt na tři jede k nám autobus, chtěla jsem odjet ještě před ním. Ten měl nakonec půlhodinové zpoždění.
Vítr během dne nabral síly. V pět jsem zavelela, že pojedeme pro mámu. Táta mě opět doprovázel.
Nepatří k obvyklým jevům, že ve vesnici nepotkáme jediné auto. Jediné co se na silnici pohybovalo, byl pluh, ale ten jsme nechali za námi, protože měl jinou práci.
Vyjeli jsme z vesnice a vjeli do zaváté silnice. Trošku šok, i když jsem to měla čekat. Podřazovala jsem ze čtyřky na trojku a dál, až jsme v jednu chvíli jeli i na jedničku. Před námi jediná kolej zhruba uprostřed silnice. Ale kde byl prostředek, když byly zaváté okraje?! Takovéhle sněhové jazyky u nás nepamatuji.
Snažila jsem se držet vyjeté stopy, ale dost dobře to nešlo: házelo to s námi zleva doprava a zprava doleva, měla jsme pocit, že občas auto jen bezmocně hrabe a posouvá se po milimetrech. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, jak se z toho dostat. Napadlo mě se vrátit, obrátit to a jet domů, zavolat mámě, že se k ní prostě nedostanu. Jenže nebylo kde se otočit, jediná cesta, kde by to šlo, se v zimě neudržuje. A tak jsme museli dál. Jednou zatáčkou jsme projeli, čekala nás další, která v tom bílém pekle nebyla téměř vidět. Mezi násilně vedenými vločkami jsem zahlédla kůl, který je zatlučený u silnice, což byla jediná orientace, kde zatočit. /Aspoň už chápu, proč tam ty kůly jsou./ Po projetí zatáčkou se už situace zlepšovala, stromky u silnice stály hustěji u sebe. Začalo to vypadat, že to byla jediná komplikace.

.nu a představte si, že z téhle široké silnice ve středu
v podvečer zbyla jen pěšinka pro pěší. Tak se mi
to tedy z auta jevilo.

Tou malou vcelku rozbitou silničkou jsem až do její polovice projela bez problémů, mnoho aut /jestli vůbec/ jsem nepotkala. Vyjedu kopeček mezi pole za vesnici a hop! do sněhu. Opět jedna kolej uprostřed /spíše v protisměru/ a moc sněhu okolo. Dala jsem se téměř na modlení, protože zde auta potkávám docela často. Potkala jsem de facto čtyři: jednomu jsem se vyhnula v pohodě, druhému relativně taky, ale už to bylo kousíček před vjezdem na udržovanou silnici. Prakticky hned za ním jelo další auto, které už ale pouštělo mě. Jenže já se nerozjela. Nešlo to dopředu, dozadu; prostě jsem zapadla. Naštěstí byl řidič protějšího auta tak hodný, že mě pomohl roztlačit /čímž jsem si radikálně změnila názor na ostatní řidiče, už nejsou všichni debilové/. Pak už jsme hupky dupky na hlavní silnici a už jsme bez komplikací dojeli pro mámu.
Tím cesta ale nekončila. Aut vážně jezdilo pomálu a já blázen byla mezi nimi. Vyfrčeli jsme kopec a pak ještě kousek to vypadalo v pořádku. Pak začínal být můj směr opět zavátý a to čím dál tím více, až došlo opět asi na padesátimetrovou jízdu v protisměru. Co čerti nechtěli, proti mně opět auta. Zajela jsem trošku do sněhu, na mámin příkaz jsem jela pomalinku dál, a tak se jim vyhnula. Nyní vás můžu uklidnit, že pro tento den bylo katastrof už dost.
Máma pochopila, že jet v tomhle ráno je šílenství, a tak se rozhodla jít ráno pěšky. Nadšená nebyla, nedivím se, ale pořád lepší než aby se vybourala. Jenže večer už bych pro ni asi nedojela, protože samotné se mi jet nechtělo, bála jsem se po těchto zkušenostech, a táta měl ráno odjet do Lbc. Naštěstí se nabídl strejda, že mámu odveze domů.
Nevím, proč jsem se ve čtvrtek ráno probudila něco málo po páté hodině. Nicméně jsem díky tomu slyšela, že neteče voda. Po chvíli se opět ozval táta s tím, že vedle na poště prasknul hydrant. Máma okamžitě volala, ale nejspíš to valného účinku nemělo. Vše obvolávala i poštmistrová, jenže se nikam moc nedovolala. A navíc to vyřadilo nejen naši vodu, ale i v ostatních částech vesnice, protože nebyl v potrubí tlak.
Když jsme s tátou odcházeli v půl osmé na autobus, zpod dveří se stále ven valila ve velkém voda /taťka tvrdil, že jí na poště po kotníky bylo určitě/. A tak k velké radosti spoluobčanů byla po celý den pošta z technických důvodů mimo provoz.
V pět jsem se vrátila, vyházela tu trochu sněhu venku. Přijela máma a vyprávěla, jak se ráno při cestě na bus brodila po kolena sněhem a jednou až po pás zapadla. Prý si myslela, že to je vážně asi konec, protože tam široko, daleko nikdo není. Viděla na té cestě také jedno úplně zafoukané auto, ve kterém ovšem nikdo nebyl.
Tímto /doufám, Perune, prosím/ končí naše vidlácká kalamita. Jedině, že nebylo zpřetrhané vedení. stejně si myslím, že to bylo tím, že jsem měla plnou baterku na mobilu. Protože před tím vždycky, když vypadl na delší dobu proud, jsem neměla nabitý mobil.

A tak se mějte jako vždycky krásně, nezapadejte do něhu a mějte mobil vždy ve střehu; nikdy nevíte, kdy vypadne proud :)

foto: Fotky jsem si vypůjčila z FB od jedné paní z vedlejší vesnice. Je to foceno druhý den /tedy čtvrtek/ při cestě k nám, tudíž já jela v opačném směru.

P.S. Jako vždy jsem něco zapomněla :) Neděle... kromě toho, že jsem se neměla z čeho učit, tak jsme opět jeli s Hancul na šerm. Jela až tam ona, v autě relativně teplo, fajn. Říkáme si, že tam nebudeme přesně ve čtyři jako týden před tím /to jsme tam pěkně prosím přijely, když odbíjeli čtyři/, a taky že nebyly. Jen jsme si připadali, že jsme se ocitly v jiné dimenzi, když už tam před námi v autě čekali Z. s K. Ti, kteří tam ve čtyři nebyli snad za tu dobu ani jednou! Vážně to byl tak neobvyklý jev, až se to nedalo pochopit. Další věc byla ta, že jsme konečně zapsané do skupiny. Sice zatím ještě máme půlroční lhůtu, takže ještě nejsme členky, ale jsme už zapsaní. Juch!

Maturitní šaty

2012-02-11T19:03:00.000+01:00

Nějak se nedostávám k tomu, abych něco nafotila /něco zajímavého/ a šoupla to sem. Nicméně šaty by si to možná i zasloužily, naskytl se čas to nafotit a přemístit do počítače.

Na úvod jen abyste věděli, že práce na barokních šatech pořád pokračuje /a pokračovat musí, protože za 5 týdnů je ples!/. Foto je ze včera, skutečně čerstvé :) Chybí už jenom rukávy, zkrácení na potřebnou délku a možná přidělání nějakého toho límce. Více najdete v Projektech.

A teď už jen pohled na moje maturitní šaty /pro váš klid se v nich neukazuji já :) / Nejprve přední pohled. Původně byla ta přední část krajky odendávací, ale když jsem viděla, jak se s tím máma doma mordovala, zkusila jsme to svléknout i obléknout bez toho a ono to šlo. Je to připnuté sponkou z černé korálkové náušnice.

Zadní pohled. Pod šněrováním je přišitá látka, protože nemám ráda, když takhle prosvítá kůže. Brr! :) Krajka je přišitá ručně vlastně jen pod šněrováním a nikde jinde.

Rukavičky. Jako vždy měly vypadat jinak, ale tahle podoba se mi taky líbí /možná že ta původní by nebyla tolik hezká/.

A neopomenutelný doplněk taška. Je naprosto stejného střihu jako ta loňská, jen má možná hezčí barvu :) Trošku z ní trčí nitě, možná by si zasloužila ještě víc začistit.

Čímž vlastně asi končí veškerá historie mého maturitního plesu. Jen fůra fotek, vzpomínky. A šaty :)

O něco málo víc fotek se objeví v Projektech. Volba je už zcela na vás :)

P.S.: Tyhle fotky jsou sice moje, ale v minulém článku moje nebyly. Jen jsem ztratila přehled, kdo je fotil. Což se omlouvám, ale jistě patří někomu z těchto: Ála (naše první fotografka), p. Tomešek (druhý fotograf), někdo z mých spolužáků. Nejpravděpodobnější je poslední možnost. Přestože mamka nefotila a já se cíleně nikam necpala, jsem na tolika fotkách, že mě to vskutku udivuje.

Never miss a beat

2012-01-29T18:22:00.000+01:00

... aneb náš maturitní ples :)
Kaiser Chiefs: Never Miss A Beat
Několika měsíční přípravy vyvrcholily. Jeden večer a všechno je pryč...

.zase jednou princeznami
(když si M. šla pro šerpu)

Cen bylo tolik, že se pomalu do toho malého kamrlíku nevešly. Kartony se barvily a stříhaly do tvarů rtěnek, laků a voňavek. Vymýšlel se program, k dokonalosti se přiváděl náš nástup. A to všechno je už pryč. /Co budeme teď dělat?!/
V půl desáté ráno v pátek 27. 1. 2012 jsme se sešli ve škole, abychom do aut naskládali ceny. Ty se pak následně dovezly na Střelnici, kde jsme je vybalili a jali se připravovat sál na náš velký večer. Nafouknout balónky, složit programy, připravit stoly...

.úklid drobných, co na nás naházeli.
Kdyby jeden věděl, jak se to mizerně zametá...

Znovu jsme se na střelnici sešli až v půl šesté, tentokrát už naprosto připravené na večer. Přišel čas na jeden z posledních nácviků, seřízení světel a skamarádění techniky. Pak už jen hromadné foto, doladit pár posledních detailů ohledně vystoupení a naše "ochranka" sestavená ze třeťáků mohla do sálu vpustit nedočkavé rodiče, prarodiče a kamarády.
Krátce po osmé se pak na jevišti spustilo plátno a na něm se objevil odpočet. To aby každý věděl, kdy přesně to vypukne.
Nervozita vrcholila. Moderátor pronesl úvodní řeč. Vteřiny utíkaly nepředstavitelně rychle. A najednou zbývala poslední půlminuta do našeho nástupu. 4, 3, 2, 1...

.naše fotografka má plné ruce práce

Sedly jsme si na zem, kluci se vypravili k pódiu. Na plátně bylo spuštěno naše maturitní video, které doprovázela výše zmíněná hudba.
Video nahradila "disko-koule" a my se začaly pohupovat v rytmu hudby linoucí se z reproduktorů. Začal náš nástup. Přišla ta chvíle, kdy předvedeme, co nás Bau naučila. Jenže než se člověk vzpamatoval, stáli jsme ve dvouřad a šli si pro šerpy :) Po šerpování přišla děkovná řeč, které se ujala Klára. Za pomoci Teji předaly panu řídícímu a třídnímu dary. Pak přišel přípitek a úklid naházených mincí. Poté už jen tanec s učiteli a rodiči a pak volná zábava.

.naše sklenice na přípitek, se jménem
a růžovým šampaňským

V deset přišlo na řadu první zpestření večera: UV show RTM. Snad měla dobrý ohlas. Dle vnitřních pocitů to nebylo nejhorší :)
V jedenáct přišlo losování o hlavní ceny.
Ovšem půlnoční překvapení bylo bez nadsázky zlatým hřebem večera /moderátor vskutku nelhal/. ILMA jako vždy zazářila.
Poté už jen odšerpování a nekonečně dlouhá volná zábava. Vše skončilo ve dvě /a možná pokračovalo po barech našeho města :) /

* * *

Dle mého názoru je škoda, že je to jen jednou za život. Přestože první dvě hodiny plesu pro mě byly trochu honička, po našem vystoupení jsme měla neskonale krásný vnitřní pocit. O to byl hezčí, když jej moji "kolegové" nazvali vcelku povedeným :)

.přípitek. A naše krásné šerpy.
(A Olivky šaty :) )

Přestože jsem si strašně moc chtěla zatancovat, tancovala jsem pouze dvakrát. Ani s Lemurem, ani s Horisem jsem se na tanečním parketu nepotkala /potkala-li jsem je jinde, bylo to čistě chvilkové/.

Přesto všechno mohl maturiťák skončit pro moji maličkost dřív než začal. Když jsem chvátala pro Š., pro mě neznámým způsobem se mi podvrtla noha a já padala ze schodů. Už jsem se viděla pod nimi se zlomenou rukou nebo nohou, když jsem se náhle vzepřela o schod pod sebou a pád zastavila. Nejspíš mě někdo chytal. A já vím, kdo...

I když to bylo nádherné a krásné, v hlavě se mi vytváří spousty "kdyby". Jsem prostě naivní a nekonečně hloupá. A možnosti si nechávám proplouvat okolo sebe. Já asi nevyrostla na týhle planetě :) Já musím být odjinud, jinak to vážně nevidím.

Zda budu zítra ještě žít, to samozřejmě nevím. Ale to, že budu-li žít, budu pít čaj, vím zcela jistě.

2012-01-13T16:50:00.000+01:00

/Gotthold Ephraim Lessing, 1780/
IAMX: The Stupid The Proud

Přípravy na ples vrcholí. Nervozita vrcholí. A ignorance mých připomínek rovněž vrcholí.
Přijde mi, že čtrnáct dní před plesem není vlastně vůbec nic hotové. Ale už mě nikdo neposlouchá, většina spolužačstva mi leze na nervy...

Ale abych se vrátila někam na začátek.

Vánoce byly Vánocemi jen z části. Dopoledne jsme byli u babičky, když jsme se vrátili byly dvě. Stavovali jsme se na hřbitově zapálit svíčky. Bylo to zvláštní.
Den na to se tu opět stavovala rodina - sestřenka s dětmi, teta se strejdou. Jenže dětičky byly jaksi hyperaktivnější, obzvláště Verunka. Dva dny na to Verča zase skončila na pár dní v nemocnici...
Ovšem Silvestr stál jednoznačně za to. Přijala jsem pozvání Kláry, a tak jsem poprvé v životě oslavovala příchod nového roku mimo rodinu. Ostatně jsem za pozvání byla moc ráda, protože jsem doma být nechtěla - ten den to byly přesně dva měsíce...
U Kláry se sešla malá skupinka lidí /Lae a jejich kamarádi z dramaťáku, které jsem znala od vidění nebo z vyprávění/ a večer/noc jsme si krásně užili. Pantomima ukazováčku byla jednoznačně nejlepší! :)
Půlnoc a s ní i nový rok jsme se vydali přivítat na ulici. Pozorovali jsme ohňostroj a prskali prskavkami. Bylo to vážně krásné.
A pak už přišla škola a uzavírání známek...

Šaty na maturiťák hotové, rukavičky rovněž. Taštička je téměř hotová /hle, nemám šňůrku!/, šála vůbec /pokud ji vůbec budu dělat/.

.velmi malinká Olivka na kolotoči u nás na pouti.
Tahle fotka byla jen tak mimochodem kdysi velmi dávno
otištěná v časopise :)

O Vánocích jsem rozešila šaty na tance. Mám ušitou podšívku, část spodní sukně a naznačenou část střihů na vrchní šaty. Času snad mám ještě dost.

A maturiťák? Nástup umíme napůl. Pořád si nepamatujeme, kde kdo stojí /mě nevyjímaje/. Snažím se to minimalizovat, jak to jde, ale snad nikdy jsme se ještě na tréninku nesešli všici, tak to je pak těžké.
Nemáme program, ale je pravda, že to se dá vyřešit pár dní předem /horší to bude s tisknutím programů na stoly/. Není hotová tombola, i když už máme 430 cen, tak stále mám pocit, že někteří nic nepřinesli. Není dořešené půlnoční překvapení, natáčení videa, druhý fotograf. A možná i něco víc, ale to je jedno...
Nebudu to řešit; mám pocit, že mě holky stejně neposlouchají a Bau si to udělá po svém stejně jako lístky na tombolu. Hlavně když to bude. Jen nemám ráda, když něco není podle mých představ. Asi jsem po mámě :)
Ale lístky jsou beznadějně vyprodané :) to je fajn.

Nic nebudu řešit. Dovymyslím svůj výmysl na ples, dáme to na tréninku v neděli nějak dohromady a jestli tam Klouboučník nebude, až ho potkám, nadělám z něj konfety!
Ale jinak bez stresu. A najednou jde i chodit dřív spát /šlo by to i v deset, kdyby nedávali ještě HIMYM/ a vstávat s úsměvem.

Ukrajinsky se lebka řekne гереп nebo nějak podobně.
Z lékařské zprávy je jasné, že při nehodě u Žitomiru nebylo koho zachraňovat. Že "na místě mrtví" tam znamenalo "naprosto okamžitě". Aspoň netrpěli.
Strejda říkal, že Jirka by se na můj maturiťák těšil. A říká, že to člověk musí brát s nadhledem, jinak se zblázní. Ale on to neříká mně, říká to sobě.

Koho milují bohové, ten mlád umírá.

Toť téměř vše. Ještě bych dodala, že jsme v pátek byli v kině na Sherlocku Holmesovi. Opět se ptal Vůdce a tentokrát nás šlo poněkud více než minule: asi dvanáct. Líbilo se mi to, navíc jsme se opět nasmáli u traileru na War Horse. Lepší už my gympláci prostě nebudeme.

.mějte se krásně

.páá

Prý ses vrátil...

2011-12-23T17:20:00.003+01:00

/Podle našeho Lukyho./
Tak po očku jsem dneska sledovala státní pohřeb Václava Havla. Víte, co bylo zvláštní? Kdykoliv byl záběr na lidi, oni neplakali. Snad až na Ladislava Špačka. Nechápu to.

Rozloučení to bylo se vším všudy. Velkolepé, jak se nejspíš slušelo. Jen je škoda, že tak jak lidé smýšlí teď, několik málo dní po jeho smrti, nesmýšleli za jeho života. Těšilo by ho to mnohem, mnohem víc, tím i jsem jistá.

Za poslední týdny jsem nashromáždila spoustu poznatků. Tedy:

Mladší generace jsou vážně jiné. Třeťačky nám odmítly pomoc na našem maturiťáku a mladší se rovněž netváří třikrát nadšeně. Začínám se obávat, aby náš ples nebyl kvůli tomu jedním z nejhorších, co náš gympl zažil.
Nástup už umíme celý. Tedy umí ho ti, kdož pravidelně chodí na tělák a byli včera ve škole. Bau si s tím dala velkou práci a má to vymakané. Klobouky dolů, dámy a pánové!
Zapálení svíčky za našeho bývalého prezidenta je vlastně /navzdory tomu, co jsem napsala a zase smazala/ hezká věc. Jen my ji za něj nezapálíme. Zítra bude plamínek plápolat za našeho Jirku.
Temně modrý dyftýn je asi tak modrý, jako jsou modré moje modročerné vlasy /a Klára s Lae vědí, jak jsou modré :) /
Nejlepší pocit z natáčení jsem měla, když jsme kameramance alias Kláře nosila kabelku.
Ruština zní krásně v písničkách. Vůbec je ruština úžasná a rozhodně její základy posbírané za ty tři roky nehodlám zahodit.
Čtyři sta zabrčkovaných lístků do tomboly není moc. Tedy v lahvi to rozhodně moc není. Označených jich už máme možná ke 200. A snad nás ještě dalších 400 čeká.
Musím šít. Čas se krátí.
A učit se. To se taky krátí.
Těším se na ty nejdelší prázdniny ve svém životě. Snad se jich dočkám. Nikdy nevíte, co se může stát.
Svět je malý a nechápu, co to bohy napadlo, činit tolik lidí smutnými kvůli smrti mladých lidí v jedné vesnici. Ten mladík z Antolina byl prý od nás z vesnice.
Ze tří drogerií v centru našeho městečka do dvou hodně dlouho nevkročím. Nechápu, jak se ty obchody mohou s takovým chováním prodavaček udržet. Asi jsou ty prodavačky protivné a zlé jenom na mě :)

Je toho mnoho, co se stalo. Bolí mě hlava, myšlenky chtějí pryč, ale neumím je správně pojmenovat.

Další rok se chýlí ke konci. Vánoce za dveřmi.

Nemíním se tu stavovat tak často. Není to v mých silách.

Letošní rok mi sice mnohé dal, ale ztráta to jednoznačně převáží.

Přeji všem krásné a veselé Vánoce. Ať jsou šťastnější něž ty naše.

A do nového roku mnoho úspěchů, štěstí a zdraví. Ať se Vám štěstí neschovává za roh jako nám.

P.S. Nemohu prostě odolat. I když tenhle dodatek dopisuji až po Vánocích, jsou to všechno písničky připomínající Vánoce. Believe a When Christmas Comes to Town jsou písničky z Polárního expresu, pohádkového příběhu, který mi letos na Vánoce skutečně chyběl, protože vystihuje pravou podstatu Vánoc: víra. Když budete věřit, Ježíšek pro vás bude existovat v celé své kráse, právě tak jak mi vždycky říkala máma: Ježíšek je pro toho, kdo věří. I když do dneška přesně nevím, jak vypadá; jsem generace, která byla krmená Santou Clausem. Třeba mi to jednou nějaké dítě poví.

A Happy Christmas od Johna Lennona je písnička sama o sobě úžasná. Melodií mi připomíná dětství.

Chybí mi ta malá holčička, která brečela, že už je po Štědrém večeru; celá ta dětská naivita a bezstarostnost.

A chybí toho mnohem víc, ale to už mi nikdo nevrátí a nedá...

Poslední prosluněné podzimní dny...

2011-12-12T20:54:00.000+01:00

..., kdy jsem proklínala bohy, duchy i anděly za všechna trápení. Snad možná poprvé, co mě procházka přírodou nenaladila tak, jak měla. I když byla nádherná...

Ta břízka už musí něco pamatovat, protože vypadala víceméně stejně, už když jsem chodila do školky. Byl to náš "autobus" a do té škvíry mezi kmeny se vešly až tři děti :) Jen bylo strašně těžké si to místo vybojovat.

Téhož dne u kostela.

A už náš legendární stužkovací večírek. Abych tu fotku vysvětlila, tak M. si právě fotila tabuli s našimi fotkami, když jsme byli malí.

Výzdoba na sále s ukázkou našich "převleků". /Dívčiny si právě prohlíží onu zmiňovanou tabuli./

Naše stužky ještě před rozdáním.

A moje stužka už připnutá na tašce. Poměrně brzy jsem ji poprvé ztratila; naštěstí Horis zaspal a právě se šel do té učebny, kde jsem ji opustila, domluvit náhradní test, a tak mi ji donesl. Nicméně asi po týdnu mi přehršel růžové začal lést na nervy, přestože se mi zpočátku líbila ta kombinace barev. Holt jsme holčičí třída, tak ta růžová chybět nesmí.

Naše zlatíčko. Pravda, po těch práškách, co teď musí brát, je trošku větší čírtě, ale o se dá dělat...

Páteční pohoda v Pasekách. Jen sedět a povídat. Bude mi to tam chybět, ty zážitky, ty lidi. Jen prvák to nepřekoná. Když jsme se s Horisem stěhovali z jedněch kamen na druhý, až jsme svoji nerozlučností pro tento večer v některých vzbudili nejapné myšlenky. To byla doba. Nádherná. Co teď bych za ni dala...

A moje předvádění před spolužáky. Jen nechápu, proč na těch fotkách vypadám jak chodící pochodeň :)

¨Kdyby teď mohla Olivka vrátit čas, bylo by to do té soboty, kdy jsem Jirku viděla naposledy. Nevěřím /přestože bych si to hrozně moc přála/, že by se to dalo nějak zvrátit. Jen bych se s ním chtěla rozloučit. Pořádně. Ten den jsme se s tátou vypařili trochu narychlo: přijela jsem snad možná kvůli dětem /Jirka se u nás stavil ještě v týdnu pro rajskou, jedl ji z hrnce, hádal se s námi, že ten kvas alkoholický není a že nejlepší je s vodkou/, ale oni jeli po obědě za babičkou. Strejda, bratránek a táta káceli stromy, já se učila, protože jsme toho měla ten týden moc. A kvůli učení jsem taky chtěla brzo odjet. Copak jsem věděla, že tohle loučení uspěchat nemám?

foto: Olivka

Kdybych byla na Marsu Raye Bradburyho, přesně bych věděla, kdo mě tam uvítá...

2011-12-11T00:32:00.001+01:00

/Za předpokladu, že tam ještě žijí původní obyvatelé./
Ne, vlastně vůbec nejsem v pohodě. Můj drahý veřejný temný koutku mojí duše, uvnitř mojí duše vyrostla pevnost, nutno podotknout že dosti nedobytná, v níž se skrývá naprosto všechno, co má být před ostatními skryto. Všechny stíny minulosti, celá nejasná budoucnost. Celá ta tíha...
Všechny události posledního měsíce vedly k několika myšlenkám. Předně jsem si usmyslela, že je naprosto zbytečné, aby mi máma k Vánocům koupila nový mobil, když starý ještě funguje, nenadálé vypínaní eliminoval na minimum a umí vše, co potřebuji /kromě focení, kdy chce Olivka sama/, protože je všechno tak nejisté - co když si ho ani neužiju? Poněvadž se mi život jevil/jeví jako něco neskonale nestálého a zbytečného. Nicméně u maminky to vedlo k naprosto opačnému závěru, tedy k Pravidlu číslo 2: Žít svůj život naplno, aby si člověk nemusel říct, až bude umírat, ať je to, kdy je to, že toho spoustu nestihl, že si svůj život neužil...
Mám chuť všechno vykřičet do světa. Stále. O tom, že je vše nefér, že to tak vůbec nemělo být, proč my /jenže to nejsme jen my, ale spousta lidí, které jsme před tím, jen nedokázali pochopit/ a že mi najednou strašně chybí...

.jedna optimistická fotka našeho Santy,
když už se blíží ty Vánoce

13. července to bylo, když jsme jeli z Chrastavy. Vím to, protože jsem mu volala, že už může jet si nás /mě a Hancul/ vyzvednout. A protože jsem se bála, že nemá moje číslo. A dál, že nemá starou SIM kartu, tedy staré číslo, protože si ten den kupoval nový mobil...
Řekla bych: A už dost o tom, o něm! Tohle vás asi nebaví číst. Jenže člověk není stroj, aby se jen tak vypnul, restartoval, přeprogramoval na nové myšlenky.
Jenže život se nezastavil a pádí dál.
V pátek 25. 11. jsme měli stužkovací večírek ve stylu Pastelkové party. Převlíkli jsme se do jedné barvy, Olivka samozřejmě do olivové :) Bylo to vcelku hezké, program připravený Klárou a Lae skvělý, fotek fůra. Jen kdyby se Olivka tolik nebála alkoholu a jeho účinku na její slzné kanálky, i když výsledek byl téměř stejný. V jedenáct /tedy těsně před/ mi odešel Lemur a já se nějak neměla pomalu s kým bavit. Mamča si mě po půl dvanácté odvezla, asi v pravý čas. Nelituji, asi poprvé v životě, že jsem odešla před koncem.
Týden na to jsme odfrčeli do Pasek. Vezl nás /mě, Niki a Eli/ Horis, můj drahý, milovaný a jediný bratránek /tedy... s několika pra; a ne že bych už žádné neměla, ale ty dva, k nim nemám takový vztah... oni mě nepošťuchovali a netahali za nohu z gauče - ne že by tohle Horis někdy udělal/. Dorazili jsme jako druzí - první byl Lemur. Večer a noc jsme si krásně užili, Lemur, ten zapřísáhlý abstinent, měl dvě piva s klukama a nějakou tu skleničku vína. Jen doufám, že na VŠ nenarazí na nějaký voli, kteří by ho stáhli někam na scestí.
Druhý den se uklízelo a celé odpoledne nacvičovalo na maturiťák. Nebyly jsme všechny /protože všech 5 kluků tam bylo/ a podmínky vyklizené společenky přeci jen nedokázaly pojmout i náš snížený počet ideálně. Nicméně jsme se mnoho naučili a někteří z toho odpadli. Na hřišti jsem se "roztančila" se zapálenými vějíři, energie jsem měla stále na rozdávání. Večer, poté co mě P. naučila hrát pasiáns, jsme to na další asi dvě hodiny zakotvi u televize a bály se u filmu T. M. A. Někteří, jako třeba já, jsme se opravdu báli.
A v neděli jsme se rozutekli domů...
Posledním stěžejním bodem uplynulých tří týdnů byla včerejší návštěva vánočních trhů. Zamířila jsem tam vesměs po škole, počkala si hezky na Horise a jala se užívat polovánoční nálady. Napili jsme se Žihadla, později medoviny a ještě později, když nám ujel bus i piva. Jinak trhy nestály za nic...
Po zamávání zadním světlům našeho autobusu jsme se vydali na nádraží, odkud jel Horis pak vlakem do Lbc na hokej /měl jet původně tím busem/. Během cesty jsem mu vyprávěla všechno, co jsem mu od prázdnin nestihla říct, a užívala si, že jsem zase jednou jen já a on. Posledních několik metrů cesty a několik minut čekání na vlak jsme konverzovali v angličtině víceméně o tom samém, co jsem načala sama a on jen svým dotazem /"Proukouknul jsem tě tedy dobře? A jeho?"/ trochu posunul dál. A příjezdem vlaku vše skončilo... ještěže nám ten bus ujel :)
Život je podivný a někdy úplně špatně. Jako třeba poslední měsíc. Víte, že nám květinky z pohřbu vydržely ve váze celý ten měsíc? Zvláštní, viďte.
Domů se vrátily Jirkovy věci z Ukrajiny. A pracovní deník, kde je prý napsané, že tu neděli byli někde do 17:30 v práci.
Ale on uměl žít, aspoň se nám tak vždycky jevil.

.mějte se krásně a žijte jak umíte; nikdy nevíte, kde na vás číhá anděl smrti

.páá

P.S.: "Jak já to mám vědět! To bychom se tu bavili asi o něčem úplně jiném."
P.P.S.: Hlava zapomnětlivá! Samozřejmě že se stalo ještě něco. Tenhle týden jsem totiž jaksi odstartovala u Ály v novém pokojíku za přítomnosti její maličkosti, Lae, Kláry, Horise a později i Míly /chyběly: Jíťa a Štepa/. Lepší začátek týdne si nemůžete přát. Sice nezbylo moc času na učení, ale večer to byl nepromarněný, vydařený, přiopilý vínem a zakouřený vodnicí. Jak jsem celých devět let základky mohla žít bez těchto lidí? Jak jsem mohla přežít prvák?

Přání k narozeninám

2011-11-19T08:24:00.006+01:00

Vím, že ho nemusím psát. Protože si ho nepřečteš, protože na tebe stačí jen myslet a ty to budeš vědět /vidíš, jak idylicky si to maluji? Však ty víš, kde je pravda.../. Protože jsi vždycky tvrdil, že narozeniny nedržíš.

Bílé květiny nemohu ani vidět. Stejně jako černou... ještěže už je moc velká zima na ten šedivý kabátek. Ale proč ti to vnucuju?
K tvým dnešním jednatřicátým narozeninám ti přeju všechno nejlepší. Zdraví už nemá cenu přát, viď? A štěstí se chovalo za roh, tak ho chyť prosím a pořádně mu vynadej, že už se nemá nikdy schovávat. Ale čemu to pomůže, když už tu stejně nejsi.
Bojím se, že zapomenu tvůj hlas a všechno. Přeci nechci zapomenout na tebe!
Teď někdy by ses určitě vracel zase na pár dní domů, že? A mamka by ti uvařila tu naší dobrou rajskou. A zas by ti řekli, že nám nějak šedivíš. A že jsi zase nějak pohubl. A za pár dní bys jel zpátky. To ne že bych tě vyháněla, ale loni jsi tam byl taky strašně dlouho, ne? Ale do Vánoc bys byl zase doma a pod stromečkem by teta našla zase knížky od tebe. Ach, to by bylo krásné...
By bylo, ano...
Vím, že mi neodpovíš. Nemáš jak, snad jen nějakým tajným vzkazem, který stejně nepochopím. Ale mojí dušičce se ulevilo, že ti popřála.

Měj se krásně, ať jsi, kde jsi.

foto: Merielliott

/Omluvte, ano teď jste na řadě vy živí, tenhle výlev. Chce to jen čas a bude to lepší. Ale nikdy už to nebude dobré ba vynikající./

Až když někoho ztratíte, zjistíte, jak moc pro vás znamenal...

2011-11-16T22:57:00.002+01:00

Celine Dion – My Heart Will Go On

Nerozčiluj se. Rupne ti cévka a budeš tahat nohu...

Myšlenky se točí v bludném kruhu. Koho by tohle kdy napadlo...?

Tenhle článek se měl původně jmenovat Vesmírný valčík s ohnivými pastelkami a vydaný měl být až někde druhý týden v prosinci. Jenže toho co mělo být a naopak být vůbec nikdy nemělo, je v současné době tolik, že datum a čas vydání článku a jeho název samotný je tak malicherný a nicotný problém, jako naše mizivá a pomíjivá existence v nekonečném, stále se rozpínajícím šestnácti dimenzionálním vesmíru.
Jak moc pozdě si člověk uvědomí, že měl někoho tak moc rád. Sama sebe jsem se vždycky považovala za trochu bezcitnou a cynickou osobu. A ono to zas až tolik neplatí...
Po čtrnácti proplakaných dnech přišel konečně klid. Ne ovšem smíření s osudem. Domů se poslední tři roky od jara do zimy vracel tak málo, že mi to stále jen přijde, že se už brzy musí vrátit. Vždyť byl doma naposledy před více než měsícem!

"A včera bylo pozdě. A ještě než jsem to řekla, už to mělo bejt dávno hotový..." Aktivistky...

Petr Kolář – Proudy
A stačí jedna noc, jedna cesta a všechno je v háji. A ještě dál. Na tom místě, kde končí všechny nesmrtelné duše. A doufám, že taky někde poblíž nás...
Plánů do budoucna bylo moc. Asi se všechno plánovalo moc dopředu. "Co ty víš, co se může za půl roku stát." - "Co by se mohlo stát. Je to v lednu, to už nebude na Ukrajině, bude doma." A zůstal nám tam na věky.
Rozloučení bylo krásné. Uplakané, samozřejmě, smutné, ale jinak krásné. A neskutečné. To v té hnědé schránce přeci nemohl být můj bratranec!

Zjistila jsem, že jsem se tu o něm snad ani jednou nezmínila. Jsem tu až moc sebestředná a obvykle zapomínám na ostatní. To jsem celá já. Já a moje špatná stránka. A nejedna.
Petr Spálený – Až mě andělé zavolají k sobě

Počkej chvíli, jdu si zkurvit plíci a hned jsem tady...
A dost už o tom všem. Zbyly jen vzpomínky. Mých necelých 19 let, co jsem ho znala. Škoda, že mi přišlo, že spolu dobře vycházíme až poslední roky. Celou tu dobu před tím mě tahal za nohu z gauče a všemožně zamykal. A chtěl se mnou hrát fotbal a to mě nikdy nebavilo. Možná jsem měla jít hrát...
A plány. Měl jít na můj maturiťák. Vlastně byli jen dva lidi, které jsem si tam moc přála mít: máma a on. Zbyla jen máma... Ani nevíte, jak moc bychom spolu ladili...
Spolužačky napadlo počítat, kolik lidí si budou brát na ples. Když jsem jednu tak poslouchala, lehce jsem upadala do depresí. Ona 10 z rodiny a dalších deset kamarádů. A já jen jednoho... /Možná ne, možná půjde teta se strejdou. A tak si tam tak spolu krásně pobrečíme.../

Michal David – Nesnáším loučení
Vždyť je to jen auto...
Jenže život jde dál. I když to tak první dny vůbec nevypadalo. Přestože mě čekaly vcelku důležité testy týkající se MO, víceméně jsem jejich studování probrečela, než se něco pořádně naučila. I přesto však dopadly dobře.
Do stužkáče zbývá jediný týden. Nepůjdu za černou, jak bylo původně v plánu, ale za khaki, či lépe olivovou:) Prostě jen černou nechci už ani vidět.
A maturiťák za dva měsíce. Je strašné, jak ten čas letí.
Konec dnešního fysu byl skutečně zajímavý. představit si jiný prostor než je 3D je zatraceně těžké; kam vrazíte ty další osy? Dostali jsme se do 3 min 40 s po Velkém třesku. Neskutečné. A opět jsme se nedozvěděli, co je to ta Shledonova teorie strun. Ještěže víme, co je to Dopplerův jev. Íííííju... :)
Jezdíš? Tak já si pro tebe přijedu a pojedem. Tak зaвтра /záftra/, ju?
Stalo se toho mnohem víc. Úžasný kulturní zážitek s částí zevlingové grupy v sobotu večer. A zbytek toho večera jsem strávila dokonale nesmyslnou konverzací...
Došla mi slova. Žiju strašlivou noční můru, ze které si strašně přeju se probudit. Probudit se třeba někde na Libušíně. V neděli ráno na Libušíně, když jsem na chvíli /asi hodinu/ zůstala ve stanu úplně sama a poslouchala cizí rozhovor venku. Ach ano, tam někdy by to mohlo být.
Jenže já a ani nikdo z naší rodiny se neprobudíme. A budeme dál stárnout a můj drahý bratránek bude na fotkách stále stejný, nejvýše třicetiletý.
Možná to tak mělo být. Nesmíme se v tom moc rýpat. Hlavně to nezměníme. Už nikdy.
Tak co, skřítku, jdem ven?
Tak vzhůru do časů, které nebudou tak temné.

.mějte se krásně

.páá

foto: 1) náš krásný svícínek, dávno před tím vším...
2) & 3) k tomu se snad nemusí nic dodávat. Chybíš nám!

citáty /kurzívou na samostatném řádku/: můj drahý a milovaný bratránek

P.S.: Hodil by se víc spíš štítek nežiju...
P.P.S.: Pod návalem všeho, co jsem vám vlastně ani sdělit nechtěla, jsem nenapsala několik myšlenek. Předně to, že tyhle kopance /samozřejmě v mnohem menším měřítku/ vždy přicházely po kratším či delším období naprostého štěstí. Ale kde to štěstí bylo teď? Život se nám sype na hlavu už od předprázdnin, tak co jsme zatraceně komu provedli, Bože, ty Bože, v kterého nevěřím. Kde jsi byl, náš anděli strážný? Vždyť jsme byli jen tři vnoučata, tak proč sis, dědo, jednoho, tobě nejvíce podobného, musel vzít k sobě? A proč naše děti /sestřenčin syn a dcerka/ nemohou být rovnako zdravé jako převážná většina ostatních dětí? Za co platíme tak vysokou daň? Možná se právě rouhám, a zdráhám se říct, že už nic horšího přijít nemůže, vždyť když jsem tohle naposledy den po batránkově smrti prohlásila, naše malá Verunka den na to skončila s epileptickým záchvatem /tedy s nějakým jeho druhem/ v nemocnici. Je toho v poslední době nějak moc... až přespříliš.
Druhou věcí, která se z části stala den před tím v diáři začerněným dnem, je moje účast na historických tancích u nás ve skupině. Tahle skutečnost je ovšem z větší části pod nánosem smutku a prázdnoty. Co mám stála před očima je ovšem /vedle bratránka a jejich rozhadrovaného auta/ podoba mých barokních šatů, které musím dát dohromady do března. Aspoň kapka radosti v tomhle šedivém světě.
Jenže jestli tohle je to štěstí, jestli to šlo podle toho, co jsem tvrdívala, že když se do někoho šťastně zamiluju, musí to skončit jedině nějakou katastrofou, tak kde je pak ta šťastná láska? Jestli jsem /a celá rodina se mnou/ zaplatila mýto, abych se vůbec na tu cestu mohla vydat, tak to byla cena, která za to rozhodně nestála. Kdyby mi dal někdo vybrat mezi bratránkem a láskou, někým u koho se stále bojím, že jsme až moc rozdílní /což se ale asi budu bát u každého/, volba by byla jasná: bratránek. Raději být celý život nešťastná, ale se svým bratrancem a jeho milovanou rajskou omáčkou od mojí mámy a jeho smíchem a hláškami a podivnou chůzí a Mattoni s příchutí bílých hroznů a jeho chytrými knihami a návody pro blbé. Co jsme se nachodili u nás na skládku pro staré a vyhozené motory a jiné chytrosti, které pak doma rozebíral. V době kdy mě neustále pošťuchoval a já s ním vždycky ráda šla, přestože jsme se vraceli celí špinaví od oleje.
Jeho postel zůstane zastlaná a bude stále čekat, až se vrátí. A na jeho knížky a starou sbírku krabiček od sirek zatím bude usedat prach. A v šatní skříni bude čekat jeho skoro nový oblek až si ho oblékne a půjde s námi na maturiťák, kde si spolu možná naposledy zatančíme ten úžasný waltz...

Obaly na vějíře

2011-11-05T13:45:00.000+01:00

The Gathering - Bad Movie Scene

Simple Plan - How Could This Happen To Me

Můj vývtor z minulé soboty. Původně to byla práce na čtvrtek, ale moc se mi nechtělo, a v sobotu to už byla nutnost, protože se neodvážím přenášet vějíře na obyčejném vzduchu, vzhledem k jejich bezpovrchové úpravě.

Látka je jakási umělotina z máminy staré sukně. Na jednom boku je na zapínání na suchý zip a patentky.

Ucho může mít dvě délky: na přehození přes rameno, nebo nošení jako malou kabelku. Asi budu preferovat to druhé.

Samotné vějíře mají na sobě ještě jakési návleky. Inspiraci jsem brala na Home Of Fans, kde jsou mimochodem i návody a krátká historie ohnivých vějířů.

Jak vidíte, kevlar na nich namotaný nemám. Je to džínovina. Nicméně si myslím, že až ji vypálím, koupím si od Z. kevlar a přijde tam on. Přeci jen je to pak méně údržbové.

Svět mi vybuchl pod rukama a zpětně se složil úplně špatně.

V albu jedna fotka z mého věnečku, v počítači několik málo dalších. A v hlavě to co řekl. "A včera bylo pozdě. A ještě než jsem to řekla, už to mělo být dávno hotový."..."Tak co, skřítku, jdem ven?" A Verunčino /to je ten skřítek/ "Veve", který už není komu říct. A vzpomínky.
A obrázky rozhadrovaného auta. A články o nehodě...
Děkuju těm, kdož mě vyslechli. A ostatním, že mi pomohli na to celý den nemyslet.

Modro-bílo-červené knoflíčkované

2011-10-29T20:22:00.000+02:00

/Nadávej si, pokud to bylo kvůli tobě. Sama moc dobře víš, že ti nikdo jiný tyhle problémy nepřidělává. Téměř./

Právě si můžete prohlédnout důvod, proč jsem ani o setinu palce nehnula se šaty a proč jsem obaly na vějíře dělala až dneska.

Při rozkreslování obalů mi totiž přišlo nesmírně líto zlikvidovat na košili, kterou jsem se hodlala použít coby obyčejnou látku, i ty obrovské kapsy. Takže jsem kapsičky odpárala a sešila. Nutno podotknout, že jsem to šila celé /kromě těch už zašitých lemů/ ručně, takže je to celé dokonale vymazlené :)

Rozměry těžko říct. Zhruba 18x20 cm, dvě kapsy na knoflíky.

Ucho je nesmírně dlouhé, trošku ho zkrátím. Ale to už má čas.

Pohled zezadu. Jsou tam dva knoflíky na zadělání klapky, kdybych chtěla mít taštičku otevřenou.

A detail knoflíků. To jsem si prostě nemohla odpustit. Chtěla jsme tam ještě nějaké knoflíky přikreslit fixou na textil, jenže mi potvora při úklidu někam odběhla, takže to asi nechám tak, jak to je.

Toť vše, co jsem vám chtěla sdělit.

P.S.: Mluvím sama se sebou o sobě ve třetí osobě. No a pak mi netvrďte, že to má Olivka v hlavě úplně v pořádku :)

Druhé návrhy šatů

2011-10-22T22:56:00.000+02:00

Spatlanina všech nápadů a všech šatů, co jsem viděla. Je docela možné, že jsem nevědomky nějaké zkopírovala, za to se tedy případně omlouvám.

A samozřejmě neumím kreslit :)

Červená barva byla vybrána naprosto schválně: jakožto barva vášně se mi nesmírně hodila k tomu odvážnému rozparku:)

/Ha, chyba! Měly to původně být dva obrázky, ale trošku jsem to opomenula a teď už se mi nechce./ Ty modré nejsou jen čistě modré, ale je na spodní modré látce ještě cosi černého ale dostatečně průhledného, aby to tu modrou jen ztmavilo - nejspíš organza. Ty druhé vypadají tak trochu jako na karneval, ale sama jsem měla "frncochaté" /jak by se řeklo u nás doma/ šaty do tanečních. /Uvažuji nahlas, že je na letošní plesovou sezonu opráším:) /

Tady vám mohu jistojistě říct, že je to na způsob Blanky Matragi a její dávné motýlí kolekce.

Velice dlouho jsem si stála za tím, že takhle nějak budou vypadat moje šaty na maturiťák. A hle, nejspíš nebudou. To černé cosi je krajka.

Spolužačka má sešity pokreslené šaty. Jsou to její rozličné představy o tom, jak by měly vypadat ty její šaty. A já se omezila na vymýšlení něčeho pěkného, v čem bych si eventuálně mohla jít pro maturitní vysvědčení...

Skutečnost není nikdy tak zlá, jak vypadá. Je vždy mnohem horší.

2011-10-21T18:04:00.000+02:00

Několikeré včerejší nutkání napsat jsem přemohla.Raději jsem se vrhla na biologii.
Stala se spousta zajímavých věcí. Kde začít?

Konečně se vybarvíme

Byl to boj, ale máme téma na stužkáč. Dokonce máme už i zhotovené pozvánky, jen je po prázdninách roznést pánů profesorům a paním profesorkám. A doufat, že vůbec někdo přijde :)
Od všemožných nemožných nápadů jsme skončili u nejprostšího: barvičky. Tak trochu formou diktatury se to odhlasovalo. Zvítězilo to i nad Black&White Party, Návrat legend, Povolání, Dobro a Zlo, Svatbu, Karneval i Retro. Nebude to nic úchvatného, ale nemuselo by to býti úplné fau pax. Jen aby se nesešlo deset červených nebo tak nějak. Mými barvami zůstává černá, hnědá a modrá.
Stužky i šerpy by už mohly být doma, tedy u Bau.
Jinak jsme už mohli začít nacvičovat na maturiťák, jen kdyby to někteří nebojkotovali...

To se neodmítá

Přiznám se, že kolem plakátu na The Backwards jsem měsíc chodila, aniž bych mu věnovala větší pozornost. A dalo by se říct, že jsem téměř prohloupila!
Když Klárka roznesla zprávu o nabídce, která se neodmítá, přihlásila jsem se. Vědět pořádně, že je to nejlepší světová Beatles Revival, tak neváhám ani před tím.
Když nastal ten vytoužený pátek a ještě vytouženější večer, nasedla jsem do autíčka a frčela do našeho městečka, kde se měla konat ta veliká událost. Přišla jsem včas, udivená počtem studentů čekajících před divadlem. Umístili nás na 1. balkón, mezi nás se rozmístilo několik málo jedinců, kteří měli regulérní lístky /my šli totiž díky počtu zadarmo/. A pak to začalo...
...a skončilo strašně brzy :( Provedli jsme zatěžkávací zkoušku balkonu, zatleskali si, zazpívali, dvakrát je vytleskali a pak konec. Ach, to bylo krásné!
Byl to Ach! večer; byl dokonalý. Skvělí lidé, skvělá hudba, skvělá zábava. Příště si tu možnost ujít nenechám!

Ve znamení priorit

V pondělí se při pohledu na chemii obvykle hroutím: o víkendu ji stíhám obvykle jen přepsat a víc nic. Je to strašné, nejsem se sebou vůbec spokojená /tuhle známku vidět vážně asi nechci/.
Biologie je o něco lepší, nechápu to, tolik mě nezajímá.
Za to v semináři /kterýmžto je už od druháku matika/ jsme psali zatím jediný test a z toho mám za 1. Polepšila jsem si sebevědomí po té 3 z normální matiky... když někdo neumí číst...
ZSV je ovšem čím dál tím nudnější a míň a míň potřebnější. Píšu příběh, vygumovala jsem Milétskou školu a píšu příběh.

O životě ztrácejícím se v mlze

O tom je podle slov Jaroslava Rudiše komiks, jakožto i film a divadelní hra Alois Nebel. Film, kde se zbytečně moc nemluví a slova se nevybírají. Kde se vám před očima roztančí komiksové obrázky. Kde visí mnoho otazníků. A který možná nepochopíte, i to se může stát; byli jsme před upozorněni, že to není film pro blbé. Připravoval se pět let; mám pocit, že když jsem se v prváku na besedě setkala s Rudišem poprvé, ukazoval nám malou ukázku. To je už let...

Jiné dimenze

Přijde mi, a ne poprvé, že všechny příběhy, které se kdy zrodily v mé hlavě, si byly podobné. Jako kdybych pouze měnila dobu a postavy a ty životy byly stejné. Všude je válka, všude je zoufalství. Možná proto, že se války bojím a zoufalství mě děsí. Možná proto, že život je boj a každý den svádíme bitvy minimálně s naším vlastním svědomím.
Objevila jsem literární soutěž, ale nehledě na to, že na vymýšlení a sepisování kromě ZSV čas nemám, jsem to vzdala. Navíc můj vyprávěcí talent je prachbídný; kdykoliv někomu něco vyprávím, skáčou mi všichni do řeči. Nesnáším to.
Počítám s tím, že času nepřibude a učení neubude. Tedy se asi na delší dobu loučím s tímto už dávno ne vyloženě temný koutkem svojí duše, vyhledávat časy a doby, kdy svět nebude tak zblázněný a nebude nás nutit se hnát za kdovíčím.

Nechápu návštěvnický boom, ale mezi hesly stále vévodí "návrhy šatů".Tak tedy vítejte, zbloudilci!
A vy ostatní se mějte krásně.

.páá

nadpis: http://aforismy.webnode.cz/

PS: Vždycky jsem chtěla vytvořit dadaistickou báseň.
PPS: Sny jsou nereálné - reálnými je tvoříme sami svými činy. A já nevím, jestli mohu konat.

My se staráme, aby nám ji neodnesl vítr, a oni ji tak bezostyšně zboří!

2011-10-07T21:25:00.004+02:00

.troufám si tvrdit, že jsem ten flek vpravo; to vlevo by měla být K. a za námi V.

/edit: Kdyžtak to nečtěte a jen si prohlédněte fotky. Já se zase rozepsala:) /
Olivce jde hlava kolem, ale to už dávno předávno říkala a ona se nechce opakovat a unavovat vás naprosto nepodstatnými informacemi, i když zas až tak moc nepodstatné také nejsou. Žere to čas a to je nejhorší.
Jsem tu, abych vám poreferovala o naší školní návštěvě kina, o ohni a minulém víkendu /zda v průběhu něco nepřidám, nevím/.
V úterý 27. 9. nám v našem novém /pravda menším, ale i tak naprosto krásném/ kině Sféra promítli český film Lidice. Tento snímek se rozhodně objevoval na mém sáhodlouhém seznamu filmů, které chci jednou, až bude více času, shlédnout, a tak jsem to velice uvítala. Jen jsem nepočítala s tím, že se u něj téměř rozbrečím a to hned několikrát. I když musím říct, že samotný film mě k slzám dohnal snad jen jednou; zbytek byl způsobený tím, že jsem si říkala, kolik v té době bylo babičce, že vlastně byla ve věku těch zabitých dětí. Myslím si, že to byl docela povedený film /v porovnání s Klíčkem rozhodně/, přestože na ČSFD.cz nejsou nijak extra s to sjednotit svoje názory, i když ve výsledku to má myslím přes 70 %. Někdy si říkám, že uživatelé ČSFD.cz neví, co chtějí. Neuvědomují si, že taky existují lidé, kteří se na filmy nedívají proto, aby u nich přemýšleli a hledali skrytý význam. Že jim prostě stačí, že to na ně mluví, ukazuje v rychlém sledu obrázky až to splyne v plynulý pohyb. Toť vše, víc nepotřebují.

.na výrazu S. je skutečně vidět,
jak si to užívají

Minulý týden byl fajn, protože byl rozpůlen volnem. Volnem, které moc volno nebylo a zdaleka jsem nestihla vše, co jsme chtěla. Nicméně okna umyta, to je hlavní :)
Do seznamu katastrof se asi nic nezapsalo, což je jedině dobře /perlíme až teď/. V chemickém semináři jsme najela na linii dvojek, tak snad se to nebude horšit /zlepšit by se mohlo, ale to nevidím tak moc nadějně/.
Tak tedy byl konečně pátek. S sebou do školy jsme měla oblečení na převlečení, protože jsem okamžitě po vyučování vyrážela na nádraží, kde si mě a S. měla vyzvednout Hancul. Přesný čas odjezdu jsme zapomněla, i tak jsem tam se zacházkou přes město dorazila včas. Hancul si nás vyzvedla a odfrčeli jsme směr Libuň, kde už z předchozích dní stála tvrz a dva domky, z nichž jeden byl bez střechy. Společnými silami jsem postavili gotičák, zastřešili domek, postavili ještě s dalšími silami jeden přístřešek. Chvíli jsme tam ještě okouněli, ale někde okolo sedmé jsme jeli domů.

.zvláštní byla reakce mých uší:
totiž vůbec žádná. že by si už zvykly?

V důsledku trošku zbrklého ranního balení jsem spoustu relativně důležitých věcí zapomněla doma, jako třeba ešusek a lžíci anebo velice důležité ponožky na večer. Ve městě jsme pobrali lidi a opět frčeli směr naše milovaná Libuň.
Tam už se to pomalu ale jistě scházelo a pomaličku připravovalo. Stoly na placky, ohniště, kotel na polívku, polívka samotná, později i povidla, těsto a tak dále. V devět zazněl výstřel z děla, za něž myslím že dostali muži řádně vyčiněno :)
Úplně plně jsme se tam všici slezli myslím že až okolo jedenácté. Gulášovka klokotala v kotlíku pod obrovskou dřevěnou poklicí, na plátech se jistě už pekly placky, ale nebyl o ně takový zájem jako na Troskách. Přeci jen jsme od hlavního dění byli trošku odšoupnuti a lidí k nám dozadu tolik nepřišlo.

Kolem poledne jsme zasedli k obědu jedeného stylově z plastových misek :) Co naplat, nám to bohatě stačilo. Několikrát se naběračka zavěšená nad kotlíkem utopila v polévce. Nicméně své porce jsem se dočkala a ještě tři dny poté jsem cítila, jak mi spálila jazyk :)
Možná že po obědě se šlo konečně nacvičovat. Tedy přesněji řečeno se sešli chlapi u tvrze a debatili, aspoň tak to z dálky vypadalo. Pravda, pro nás z Trosek to byl profláklý příběh, i když zasazený do naprosto jiného prostředí. My se nikam nehrnuly, ostatně vesnice byla maličká a roli ženských pracujících na poli v klidu zastaly dámy od Lužických /nemýlím-li se/.
Bylo vedro, jedno z posledních v tomto roce zdá se, a my se krásně pekly u ohnišť. Vskutku příjemné :)
Ve tři odpoledne začala bitva, dá-li se tomu tak říkat. Zařadila jsem se do řad diváků /a úplně zapomněla na tu obrovskou placku, za čež se skutečně stydím/ a snažila se to užívat. Mysl se ale rozhodla neustále srovnávat s témže příběhem odehrávaným na skutečném místě hradu Trosky a musím říct, že se to srovnat nedá. Zde to bylo jinak pojaté, s podstatně více lidmi /na hradě to bylo asi pět na pět, tady tak možná deset na deset, plus vesnice, plus palné zbraně/, ale méně vtipem. Ty nezapomenutelné hlášky znovu nepadly.
Ti barbaři lapkové zbourali naši střechu, když tam hledali poklad. To jim neodpustím ;) A to jsem jim tak fandila /to nemá dočinění s mojí zvráceností a oblibou mít v lásce postavy, z nichž se nakonec vyklubou zloduši; jsou, tedy spíše byly v tom prozaičtější důvody/. Pobili mi je v boji, chudáky.
/Z. umístil na FB video z boje, ale nejspíš vám to k ničemu není.../
Nu co bylo pak? Doudávaly se placky /pak už jen mezi námi/, válelo se ve stínu a kecalo. J. nás učil něco nového s poiemi, sám se procvičoval se dvěma tyčemi.
Čas líně plynul a pomalu přicházel večer. Někteří nás opouštěli, naše řady prořídly. K. si přemotávala vějíře /no aspoň že ty kleštičky a nůžky ve výsledku k něčemu byly/, my se vyhřívali u ohně - skutečně se dost ochladilo.

.ječeli byste, kdyby se na vás nějaká
podobná banda vrhla?

Ohňovka byla nakonec stanovena na devátou. Naše stará sestava ve čtyřech - asi poprvé a zároveň naposledy. Nejraději bych s ní už neměla nic společného, s Hancul si přes zimu vymyslíme novou s novými vějíři nejlíp :). Nicméně byla podařenější než naposledy, nejspíš už jsme s ohněm více srostly. /Ohnivé znamení už se asi nebojí ohně.../ To podávání tyče přes záda druhého mi přišlo jako šílenost, uvážíme-li, že jsem to poprvé viděla a zkusila si s P. tu neděli před tím. I tak jsme přežily. K. s P. předvedly jejich sestavu s vějíři. Poté jsme naklusaly s posledním překvapení a tím byly poiky. Až na to, že se mi řetízky asi třikrát zamotaly, jednou jsem to strhla krásně na sebe, stála jako přikovaná a postupně jsem tam zůstala sama s panikou v očích to šlo :) Tak poprvé jsem takhle vědomky točila před lidmi. Prý to bylo moc krásné.
Hned poté si J. posbíral svoje tašky, batohy, tyče, poie a kdovíco ještě měl a s S. nás opustili. Škoda, nu.
Od Gazzyho jsme měli propůjčený klíček od sokolovny, nástup v neděli stanoven na desátou. Pak už se jen pilo, kecalo a někdy i smálo. Bylo chladněji a chladněji, ale aspoň ze strany ohně bylo krásně teplo. Hancul se nechala Ravenem ukecat, aby rovněž zůstala, což bylo fajn.
Okolo půl druhé jsme opustili teplo ohniště a vydali se spát. A po pár krocích nám zuby jektaly tak strašně, že jsem nebyla s to normálně mluvit. V naší noclehárně bylo naštěstí tepleji, a tak jsem si ustlali a po chvíli jsme zmlkla i já /ano, ten prototyp introverta/ a šli jsme spát.
Vstávali jsme v deset. Rozsekl to Raven, když se zeptal, kolik je. Deset, skoro. Na uklízení toho mnoho nebylo: stany musely oschnout a tvrz se bude rozebírat tuhle neděli. Před dvanáctou jsme s Hancul odjely domů.

.to skutečně nehoříme já s P.,
to je vážně jen od těch tyčí :)

Tenhle týden je šílený. Na testy jsem chodila historicky nejméně připravená - obvykle jsem si tu látku přečetla pouze jednou, nejvýše dvakrát. Což je zatraceně málo i na moji paměť. A navíc na tři maturitní otázky jeden večer nestačí...
Nicméně jsme pokročili v přípravách na maturiťák - už máme aspoň to téma. Nápad na video a podobné hlouposti se už také naštěstí rodí v hlavách nejvýše povolaných lidí, což je jedině dobře - pomalu už je na čase. Ach, jak ten čas letí!
Stužkáč se vlastně poslední čtvrthodinku řešit taky, ale nevím, jaký byl výsledek, Zanikl do zvonění a odchodu.
Ovšem pro moji maličkost velice důležitým bodem toho všeho bylo rozhodnutí o ohňovce - určitě ano, i když ne jako překvapení. Nevadí, aspoň že tak. Jen ještě dojednat ten zbytek, který je prý ale nejspíš ztracený... nicméně jsme šikovní, nějak si poradíme ;)
Příští týden je také hrozný - obzvláště úterý. Asi se půjdu někam zhroutit - bude to bez práce :) Ale ne, to se nějak zvládnout musí. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, že.

.mějte se krásně

.páá

foto: P. Prokeš - Libuň 2011

P.S. : A přeci neodolala :)
P.P.S. : A budou nové vějíře, budou nové vějíře, budou nové vějíře, tralala :) Moc se na ně těším.

Maximální stav opilosti je, když se motáte i v sedě.

2011-09-26T17:28:00.000+02:00

/Pamatujem?/
Moje ranní nálada se dá nejlépe připodobnit písničkám od mé milované Khoiby (make no silence, pathetic, that reason, not as it seems, wash this out, a další) - melodiemi, zvláštním tónem hlasu zpěvačky. Po ránu si stále ještě připadám spící a neskutečně znechucená školou. Což jsem ovšem i odpoledne...
Myslím, že jsem moc žánr nezměnila, když jsme si dneska po příchodu ze školy pustila Massive Attack. Začala s Paradise Circus a dál pokračovala v albu Heligoland, protože se neodvažuji hrabat dál - zatím je to jistota :)
Když už jsme u té lehce depresivní hudby /i když na mě teď tak momentálně vůbec nepůsobí/, vzpomněla jsem si na New Age music uskupení či projekt Biosphere. Hlasitost musí být strašně zvláštní, aby to správně působilo a hlavně se nedívat na ty obrázky - v kombinaci s tou hudbou /prý meditační/ mi to přišlo dosti vražedné.
Co nového na mém blogu? /Ano, já mám blog!/ Pořád něco, vždy se najde vhodný moment a chuť utéct od učení, abych něco spatlala a vznikl nějaký nesrozumitelný kýčovatý článek. Třeba jako ty dva poslední...
Přijdu si chvílemi jako vyděděnec společnosti. Ale jenom chvílemi a o to víc to pak nechápu.
Can you explain me the basic difference between fantasy and sci-fi? Ach, ty konverzace budou vtipné! Vtipné, ale ne nejhorší. Navíc to je jen pár měsíců...
V pátek mě nazvali emem. No co naplat, skutečně jsem byla tak podivně ustrojená, jen jsem tohle od prváku neslyšela. Tehdá si mě s emem zaměňovali velice často.
Docela už chápu, proč mě v prváku máma varovala, abych nechodila sama parkem. Ono vidět tam taková individua :) A to se říká, že to je špérácký park; Santa si mi stěžoval, že to vůbec není pravda, že špéráků tam je skutečně jen a pouze minimum :)
Pozorovat ohňostroj ze hřbitova a podivovat se prodlevě mezi tím, co vidíme a zvukem je taky fajn. Ale UFO jsme tentokrát neviděli. Ani padat hvězdu. Když padaly Perseidy, tak jsem sice byla dlouho do noci venku, ale byli jsme pod tromy a navíc bylo i docela nepěkně. Tak jindy; třeba za rok.
Návrh na půlnoční překvapení předložen Bau /vypadá to, že naše hlavní organizátorka/. Ještě záleží na tom, zda-li mi to schválí celá třída a povolí ostatní /to jest povolí v původním stavu a návrhu vedení KC Střelnice/. Isis, prosím, ať to dopadne!
Můžu došít svoje šaty na maturiťák. Maminka koupila krásnou krajku, přesně takovou jako jsem si přála. Jen mít ještě ten čas. /Který nemám, právě se mám a musím učit 1. + 2. otázku z chemie./
Takže jdu.
Tedy stop! Nejdu!
Invitation, invitation!!
V sobotu 1. října se opět koná Libuňské pozdravení /tedy tuto sobotu/. Kdybyste náhodou měli cestu a chvíli volna, tak se v Libuni na faře určitě stavte a to nejlépe v odpoledních hodinách, kdy tam bude šermířské vystoupení. Budou se prý péct placky, což určitě stojí rovněž za zkoušku /a když už tak rovnou kombinace povidel a česneku - ale nechtějte, abych ten česnek tam na to dávala já :) Vždycky to přeženu./ A nějaké další stánky. A doufám, že si užijeme aspoň trochu srandy :) Ale to už není pozvánka, to je moje osobní očekávání...
Ano, a včerejší trénink, na který nás vezla Hancul. Dojeli a dokonce se i vrátili, přestože J. s T. jí do toho řízení vcelku dost kecali. /"Já jsem sem vlezl pod nátlakem!" "A kdo tě nutil?"/ J. si usmyslel, že uspořádá rozcvičku i pro nás ohňovkáře, no kam se vlastně počítá i on, jenže se tam objevil ten druhý zbytek, a tak se je opět jal komandovat u kroků a tak dále. /"Tak my s Hancul můžeme odejít, když to tu vysvětluješ jenom..." "Ne, to tady klidně zůstaňte." Zjevně jsem projevila větší zájem než ony dvě, nebo nevím, ale ráda bych věděla :)/ Toho že si vlastně vůbec nezatočil, si všiml při odjezdu. Prý ho mrzelo, že si neprocvičit to, co mu moc nejde /což je dle mého nemožné, aby jemu něco nešlo, stejně jako Š./

Tak se mějte krásně, mytí oken zdar a třeba se potkáme v Libuni! :) /Naivní přání, naprosto to vím, ale i zázraky se dějí, ne?/

Páá

foto: Pyromaniac

P.S.: "A příklad si spočítají maturanti /z matiky/ a Olivka!" Ano, proč ne, viďte :)
P.P.S.: Život by mohl být jednoduší a vtahy méně zamotanější a ženský menší svině. /Vzpomínám na jednu konverzaci s Hilary, kdy jsme se ji s Horisem snažili přesvědčit, že jak kluci tak holky jsou někdy svině. Chudáček, zrovna tohle nebylo to, co potřebovala slyšet./

Francie 2011

2011-09-17T22:11:00.001+02:00

Olivka lhala. Když ony ty fotky jsou tak živé! A mají svoje kouzlo. Ne nijak veliké, ale aspoň trochu té vůně dálek obsahují.

Vítejte v oblasti Provence, Languedoc!

Na chvíli se ovšem při cestě tam zastavíme kousek za francouzsko-německými hranicemi.

.Riquewihr, starobylé městečko v Alsasku. pokud by se vám podařilo z fotky vymlátit IPTC data, zjistíte, že jsme jej navštívili necelých dvanáct hodin po odjezdu od školy.

Pak jsme opět pokračovali směr jihozápad na Lyon a ještě dál na Carcassone. Tam náš bus zaparkoval na parkovišti zhruba ve tři ráno.

.vítejte v Carcassone! v historickém minipodvrhu, protože celá pevnost je postavená až kdesi v 19. století, neboť na to původní lidé během století zapomněli.

.těšila jsem se tam nejvíce, protože jsem doufala aspoň v nějakou tu atmosféru, místo toho na mě ale dýchla civilizace.

.protože ve skutečnosti to teď v pevnosti vypadá nějak takhle. restaurace, obchody. auta s semafory. a hodně koček.

.takhle krásně si pohrávalo světlo s mozaikou v oknech

Přes město Narbonne jsme pokračovali do letoviska Cap d´Agde, kde jsme se po hodině čekání ubytovali v krásných apartmánech.

Na další výlet jsme vyrazili až zase v pondělí.

.pro změnu nyní vítejte v Montpellier, správním centru západní Provence, konkrétně na náměstí Komedie.

.je to naprosto úžasné město, jak vždy je škoda, že nebylo více času na prozkoumání krámků. knihkupectví s neskutečnými slevami jsme ovšem vzaly útokem.

.Pont Millau, jehož nejvyšší pilíře jsou vyšší než Eiffelova věž.

Netuším, kdy byl následující výlet, jisté je, že jsme při něm navštívili Arles a St. Maries de la Mer.

.Arles

.Arles. skutečně nevím, co k tomu dodat.

Večery bývaly dlouhé, nicméně u nás na pokoji snad možná nejkratší. Písečná pláž plná střepů z mušlí a moře plné celých mušlí. A nádherných vln. A rána krásně ospalá. Tak to vypadalo v Cap d´Agde během našeho pobytu.

.východ slunce. to když jsme se jednou ráno s Kepinkou vydaly na mušle.

.a racků, jejichž stopy byly čitelné v písku.

.pro změnu západ slunce. a hučící příboj. a voda šplouchající okolo kotníků. není nic krásnějšího.

V sobotu ráno jsme velmi časně vstaly a jaly se uklízet a dobalovat. Myš /tedy prý spíše potkáně/ zůstávalo za lednicí a dovnitř se díky roletám už žádná další nedostala. Kauce byla vrácena a my se vrhli na nakupování pozorností našim drahým doma. A rovněž jsme zavítali do Avignonu.

.papežský palác

.proslulý avignonský most končící uprostřed řeky.

.i takhle vypadá město papežů, jehož historické jádro je stále ještě obehnané hradbami.

A pak už jsme se jen vydali na předlouhou cestu domů. Pochopili jsme, že naše země je skutečně maličká, když jsme po cestě minuli tabuli oznamující vzdálenost od Strasbourgu - byla nějakých 467 km. Ovšem cesta po dálnicích ubíhá poměrně rychle, a tak jsme v šest ráno stanuli opět před naší školou.

To neříkej dvakrát...

2011-09-16T18:45:00.000+02:00

/A napsal to i podruhé.../
K Francii se už Olivka nevrátí. Ne že by se jí tam nelíbilo, líbilo, ale přeci jen měla asi větší očekávání, která se nesplnila.
Jak jistě poznáváte z data a času napsání článku, nikam jsem dnes odpoledne neodjela. Líto? Nevím, ale nejspíš ne. Mám v poslední době problém, že z lidí dostávám brzy ponorkovou nemoc a já se už nechci hádat. Cizí zlé rejpavé nálady nesnáším.
Všichni se zbláznili./Ano, všichni jsou blázni, jen já letadlo./ Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že bych všechno stihla, kdybych odjížděla! Ruština, němčina, dvě otázky z biologie, chemické názvosloví + se kouknout na dvě otázky z chemie, konverzace, dějepis, seminář z matiky... a to jsem možná i něco zapomněla. Chybí mi ten týden, kdy se nic neděje. Ten rozjezd. A zatraceně moc mi chybí.

Na druhou stranu se zbláznila i Olivka. Ale v jiném slova smyslu. A tak ze zkratu mysli a výlevu citů vznikl tenhle obrázek. Mizerná a velice laciná kaligrafie, třeba to časem zlepším. I když teď nemám vůbec čas...
Možná mám tendenci za sebou pálit mosty. Nebo jsem možná víc samotářská, než jsem si o sobě vždy myslela. Lidé mě zklamávají, nicméně i já zklamávám je. A mě to mrzí. Stará přátelství mi přijdou křehká, a přesto velice pevná a nezničitelná. Ta spousta vzpomínek... ale nejsou věčná. Jak jdou léta, obě strany se dopouští chyb a jediné, co vše drží pohromadě je tolerance a trpělivost. Ale až zmizí i ty... Jenže to platí i na kratší dobu. Je to zvláštní si to přiznat, když celou dobu tvrdím, jak mi všichni od nás budou jednou chybět. Možná nebudou. Možná je potřeba změna.
Anebo něco jiného. Někoho jiného. Jednoho jediného.
Lucie našla svého Yl´Loie. Možná to tu mělo skončit. U začátku všeho.
Moje láskou přeplněné srdíčko už nechce vraždit, jako v týdnu, kdy byla nervní z naprosto všeho. Je jen a pouze naplněno smutkem. Smutkem z uplynulých dní. A především smutkem ze 7. září, kdy vyhasly životy tří českých výborných hokejistů a nejen jich. Život je skutečně někdy ironický a krutý.

.žijte! a neumírejte jako já...

.páá

foto: Olivka

P.S.: Blognito odešlo do internetového nebe...
P.P.S.: Stužkáč, jakožto i stužky samotné i šerpy už máme vybrané. Se šerpami bez výhrad souhlasím, ovšem stužky, ač je to kontrastní, se mi nelíbí. Růžovou jsem nechtěla ze stejného důvodu jako ostatní černou. Prostě jsme ji nechtěla, to nelze slovy popsat. A motto mi přijde hloupé. Trapné bylo "Jsem příliš sexy pro maturitu", ale tohle je hloupé. Jenže samotné ne nestačí a demokracie /a to se jen domnívám, je možné, že i diktatura/ vládne světem a naší třídou obzvlášť. Černožlutou /prý vosí/ kombinaci s nápisem "Vzpomíneme" či "Nezapomeneme" dámy z množin, které se s tou mojí převážně nikdy neprotnou, zazdily. Jak typické. Ale je to přeci jedno. Jen si myslím, že můj další návrh /ano, černožlutou jsem "nahlas"-na FB-vyslovila já/ týkající se maturity bude obdobně zapomenut a zničen a vyhraje nějaká trapnost nad trapnost. Jen ještě najít odvahu "jít a vydat nějaký zvuk" /tyhle citace jisté osoby miluju:) /

Nemáte někdo chládek ve spreji?

2011-09-11T12:24:00.000+02:00

/Oktaváni za námi v busu cestou do Francie. Odpověď: "Já mám v prášku, ale musíš to rozpustit ve vodě."/
Hle, Olivka je doma. Docela nevyspalá, jako vždy zmatená a se strašným odporem ke škole.

Ve Francii bylo krásně, i když na můj vkus chvílemi až moc teplo. Ale co taky chtít na jihu :) Moře bylo plné mušlí a nádherně zvlněné. A slané, to když vám při chytání vln do úst omylem vletěla voda.
Cesta úmorná, samozřejmě. Vzadu v busu vedro na padnutí, klimatizace naprosto nestíhala. Spát se moc nedalo, i když cesta zpět byla horší.
A co víc říct? Možná se ke všemu ještě vrátím, ale možná taky ne. Podle času. Podle školy.
Můj rozvrh je strašný. Milionkrát horší než loni. Nejlíp učím od 2. hodiny, dvakrát mám nultou hodinu. Perune, já umřu. A stále mi je záhadou, zda je horší být ve škole od 7 do 4 /dobře, koukám, že do 15.10/ a mít samé hloupé předměty vyžadující přípravu a koncentraci /a rovněž prověrky/ a neustálé čerpání vědomostí nebo od téměř 8 do 6 a mít předměty, které nevyžadují stálou psychickou práci, nýbrž i tu fyzickou.
Zapálená svíčka v kostele. Za všechny. Tak jako tehdy s babičkou.
Musím jít vyházet věci z tašky. A šít, to kdyby náhodou bylo místo ve stanu a příští víkend jsem jela pryč.
Je mi slabo, motá se mi hlava, ale příčina je v nedostatku spánku. Takhle mi bylo i tehdá, když jsme poprvé přijeli na Paříže a na nejednom přechodu, když jsme se zastavili, to se mnou skoro seklo.

.mějte se krásně a žijte, i když vám to ten pitomý školní rozvrh hodin moc nedovoluje

.páá

foto: DeviantArt.com

Kdyby blbci tlačili zeměkouli, tak se udřu k smrti...

2011-08-27T23:12:00.001+02:00

No ano, nechval dne před večeří, jak pravila teta Kateřina v Saturninovi, ale i tak se mi zdá, že posledních několik málo dní těžko něco změní na jejich pochmurnosti, kterou nabraly za téměř celé dva měsíce. Nebýt nějakých čtyř pěti dnů, stály by za *** /zdvořilé hvězdičky nahrazují cenzurovanou část – ať žije Bartimaeus!/

Když se daří...

V hlavě se mi hromadí věci, které nemohu jen tak říct. Jen tak vyfiltrovat do světa, ulehčit srdíčku. Prostě a jednoduše to nejde.
V pátek /v ten velice horký pátek/ jsem si psala s kamarádkou /ovšem zde pravděpodobně to slovo ztrácí význam a stává se prázdným pojmenováním pro někoho, kdo si stále ještě nezaslouží být pojmenován bývalá kamarádka/ a postěžovala si, že mi je z toho příšerného vedra vcelku nedobře. Její odpověď byla vcelku prostá: já dělala podlahu. Samozřejmě chápu, že dělat podlahu v podkroví /předpokládám, že to bylo v jejím novém pokoji/ v tomhle počasí je skutečně úmorné, ale i tak... mi to prostě přišlo /a ne poprvé/, že jí zrovna moc nezajímám já, ale jen to, že si ji hezky pěkně vyposlechnu.
Což možná není jediná. Asi se slova bez definic rozšíří opět o pár lidí dál.

O budování kapitalismu

.float away

Ve středu jsem skončila v práci - na svojí brigádě. Broušení jsem se pro velký úspěch nezbavila až do posledního dne, ale pak už mi to přestalo vadit. Passametr mi téměř přirostl k ruce, jenže... Jedno pondělí se rozhodla přestat spolupracovat Velká matka bruska. V úterý dali do provozu pákovou brusku, na které se dlouho nepracovalo, protože odmítala držet míru. Mám za to, že ve středu se na ní přetrhl řemen a než jsem ten den odcházela, podávací kotouč se zastavil nadobro. Od té chvíle jsem měla strach přiblížit se k jakékoliv brusce, protože dvě rozbité za pár dní bylo moc. Ve čtvrtek už byla spravená, ale i tak se rozhodla už míru moc nedržet a v sobotu /při mimořádném nástupu/ jsme ji odepsali úplně. To už naštěstí byla v pořádku Velká matka bruska.
Prakticky každý si myslel, že končí Hancul, a tak jediným, kdo věděl, že ve čtvrtek už nenastoupím, byl zřejmě Hanculin děda.

Čekám a v hlavě zmatek, ač uklizeno. Zmatek? No to by tedy měl být zmatek, když... je někdo /ukažme si na něj – vlastně ni!/ tak pitomej. Čekám a že mi to čekání k něčemu je, viďte?
Kéž by se někdy plnily moje sny a neexistovalo nereálno...
Za týden budu ve Francii /opět/. Ano těším se, ale v současné době moc neumím projevovat pořádnou radost /a kdy umím?/
/To už vůbec nejsou ty články, které jsem dokázala psát dříve. Ach, jen se horším!/
Další školní rok přede mnou. Maturita. V očích děs, hrůza ale i rezignace. Copak se mohu bránit proti toku času? Čas je převelice zákeřný nepřítel a než se naděju pofrčím do Prahy na přijímací zkoušky na vysokou. Vše bude jak mrknutím oka. A mávnutím kouzelného proutku. Ovšem i tak tomu budou ještě předcházet hádky ohledně všeho, co se ve čtvrťáku děje za doprovodné akce. Neshodneme se na barvě stužek a šerp, na květinách, na videu; doufám, že bezproblémové bude půlnoční překvapení. Prostě musí. /A musím se jim připomenout./ A to bez debat.
Moje skupinové vějíře už vypadají jako vějíře. Jsou i namotané, ale pravděpodobně špatně; tak ať mi to zítra /jemně/ řeknou a já to změním. Moje vlastní vějíře snad možná rovněž budou – protáčecí! :) Minulý týden bych je téměř nedala z ruky, přestože nebyly ještě moje, ale Š. A zítra... doufám, že P. opět uspořádá rozcvičku a že mě zaměstná natolik, že už mi pohled nebude stíhat utíkat do jednoho pohyblivého bodu :) Chtěla bych s nimi jet zase jednou do hospody, jenže to by znamenalo "jít a vydat nějaký zvuk", což jak se dobře ví, já nedokážu. A jak říká K.: Líná huba, holý neštěstí.
Asi se načekám. Tak co, den dva, týden, měsíc, rok. Co je to v porovnání se stářím vesmíru! My věčně nespokojení tvorečkové z nepatrné planety, jak si můžeme myslet, že jednou vše pochopíme, když dříve nás zničí vlastní sobectví a zloba a ani věčná a nad vším prý vítězící láska nás nemůže zachránit.

.v ruce svírá křížek z granátků od prababičky /dej jí Pán Bůh věčnou slávu/ – kruh jednoho života byl uzavřen. Ať je to, jak je to, vždy je moc brzy.

.mějte se krásně /a příště neposlouchejte-nečtěte ty moje strašný žvásty:) /

.páá

foto: DeviantArt.com

edit (pondělí 29. 8. ráno):

Jako svíčky na dortu...

Tak vějíře sice pořád jako vějíře vypadají, ale jako už vyhořelý. Dobře, tričko z úpletu na namotání nebyl zrovna nejlepší nápad, protože to naprosto celé na první pokus vyhořelo. Ale hořelo to prý hezky :)
Abyste věděli, tak včera večer po tréninku jsme si s Hancul mohly poprvé vyzkoušet zapálené poiky a tyče /a vějíře, ale to už nebylo poprvé/. Bylo to... neskutečně krásné :) Nejspíš mě to chytlo za srdíčko ještě o něco víc.
Vůbec trénink byl akční, hodně. Umím zas něco nového s tyčí, dělat slalom to kroužku a nenamlátit se při tom do nosu poikama bylo pro mě nemožné. Ale což, to se naučím.
/Jako svíčky na dortu se sfoukává kevlar. Ono jedna půlka tyče už skoro nehořela, tak jsem to měla sfouknuté rychle, ale ty druhé dvě bakule hořely ještě docela dost. Uhasit se mi podařilo vždy jen jednu, ale ta hned chytla od té druhé:) Až si to nakonec musel sfouknout sám J. :)/
O vtipné cestě domů ani nemluvě /a cestě na Hrad/.
Ale ano, stálo to za to, i když jsem se domů vrátila až po desáté /a to jsem pěkně prosím řídila!/ a po cestě jsem se děsila kočky jdoucí si to hezky po krajnici.

A tak se Oto z Bergova navrátil na hrad...

2011-08-15T21:36:00.001+02:00

Minulý týden se toho dělo pramálo. Hlavně jsem se těšila na víkend, ale snažila jsem se krotit, aby se všechno ještě nezhatilo. Do pátka byla spousta času...
Celý týden jsem opět brousila a děkovala jsem Velké Matce brusce, že nezlobí. Obzvláště to bodlo v pátek, kdy jsme musela odejít už v jednu, abych stihla vlak.
/Napadlo mě do nadpisu dát nějakou hlášku, ale je jich tolik, že jsem si nedokázala vybrat./
Spaní bylo zajištěné i odvoz, ale ten nakonec ve čtvrtek večer padl a já se musela se vším tarabit do práce :) Pak vlakem do Lbc, z Lbc k nám do města a pak busem do Troskovic. Naštěstí jsem sama nejela, protože se mnou jeli ještě S. a Arianne.
"Ahoj, T., já jsem K." "Ahoj K., já jsem... T." :)

.takhle vypadalo nádvoří při vystoupení pohádkáře

Když trochu poskočím. Z aut, která kromě lidí přivezla i důležité rekvizity, jsme je společnými silami vynosili na nádvoří, kde se postavil náš gotičák. Do stěhování nám ovšem skočil liják. Nakonec se vše povedlo přestěhovat a my se mohli jíti zabydlet do tábořiště. Věci nám tam dovezli Z. s Gazzym. Postavili jsme stany /můj přístřešek tam ještě nedorazil, a tak jsem si zapůjčila stan od J. a s jeho pomocí postavila a nakonec s V. okupovala/, trošku se vzpamatovali a vyrazili do Šenku na pivo. Nevím, kdy jsme se vraceli, ale pak jsme to ještě na docela dlouho zakotvili u našeho ohně v tábořišti a klábosili s majitelem pozemku.
Budíček byl oficiálně stanovený na 7, ovšem tou dobou značně pršelo, a tak se vstávání posunulo o půl hodiny. Čímž se nabralo naprosto ve všem zpoždění a první vystoupení na hradě bylo spíše nácvičné. Pak už se ale práce rozjela, pekly se placky a tak podobě. Práci nám občas rušil déšť a u ohniště velice často kouř, pro který jsme neviděly /my ženy, není to hrubka/. Během dalšího vystoupení po dvou hodinách jsem se nesmírně bavila /a bavila jsem i při tom posledním v neděli v pět/. Naši jsou prostě dokonalí!
"Hele zraněný, neměly bychom ho sebrat?" "Já nevím..." "I když on vlastně nepatří k nám. Tak ho tu necháme..."
Placky šly na dračku. Povidla, česnek nebo povidla s česnekem dohromady? Trošku jsem si u toho zašprechtila, ale dělalo mi to nečekané problémy. Regulace naší plotny byla těžká , a tak to buďto hodně kouřilo a nepeklo se to, anebo to hořelo a peklo se to moc rychle. Ale je pravda, že spálených moc nebylo a i ty se snědli /tedy rozdali se u nás ve skupině/.
"Ale já byl na řadě až jako třetí!"
Jistě byli všichni rádi, když se mohli vysvléknout ze zablácených kostýmů /skutečně jsem je litovala, když jsem to viděla/ a natáhnout na sebe civil. Moc jsme nevěděli, co s načatým večerem, ale už jsme si nějak poradili...

.a takhle to nějak žilo na nádvoří v době mezi vystoupeními,
i když je pravda, že obvykle to žilo víc

"A kdo je tu nejlepší?" "Já, já, já!"
V neděli ráno jsme na hrad dorazili se značným zpožděním. První vystoupení se zrušilo pro nedostatek diváků, a tak své místo zaujala naše konkurence - pohádkář.
"My tu přemýšlíme a ty si tu kreslíš..." "Já si tu nereslím! To není žádné sluníčko, to je mapa! A my jsme tady - a půjdeme loupit sem a sem a sem a sem... tak raději půjdeme jenom sem."
Tři vystoupení se natáčela a u těch dvou, co mi Z. svěřil kameru, jsem se mohla aspoň trochu víc smát.
"Zahoď to!... No ne tu zbraň, ji zahoď!"
V neděli nám už počasí více přálo, ale na druhou stranu bylo asi až moc velké teplo na to, že někteří byli do boje značně navrstveni. Po plackách se zaprášilo, ale ještě před tím, přišla krize s docházejícími povidly; vlastně nás pak zachránil ten pohádkář...
"Tak jdeme loupit! Za mnou!"... "Tak pojďte!" "Jen dopijem víno." "Jdete se mnou nebo s ním?" "Tak my jdeme s tebou..."
Po posledním vystoupení se pobrali věci a začalo se uklízet. Složil se gotičák, aparatura a tak podobně. V šest jsem se musela rozloučit. Stavila jsem se v táboře pro věci; v "pravý" čas, J. už měl stan sbalený. Odvedla jsem si S., kterého strejda hodil do města. Nu a tím pomalu končí ten úžasný víkend...
Chápu, že z těchto pomatených zápisků nemůžete vycítit všechen ten vtip a kouzlo okamžiku. To se nejspíš mezi řádky vyčíst nedá a já postrádám ten správný vyprávěcí talent.
"Takže pánové, jsou vaši!"

.mějte se krásně

.páá

foto: Olivka - omluvte mizernou kvalitu, ale foťákem nikdo nedisponoval a můj 2Mpx foťák na mobilu za moc nestojí, když už se rozhodne fotit, jako v neděli. Ale lepší něco než nic!

P.S. Řekli byste, že je možné o mně říct, že jsem prototyp introverta? /Tedy introvert ještě před tím, než se zjistilo, že i on se musí aspoň minimálně projevovat./ Neumím některé lidi/jednoho člověka přesvědčit o opaku.

Evanescence - What You Want

2011-08-09T21:41:00.000+02:00

A je to tady! What You Want je na světe!
Na Facebook.com/Evanescence můžete zhlédnout i jejich živé vystoupení na MTV.
Nejsem soudce, abych rozsoudila, zda májí pravdu ti, kteří tvrdí, že to není zrovna ono, či ti, kterým se to líbí /a těch je většina/. Nejspíše se budu řadit k davu a hučet, že je to celkem povedené.
Navíc vám ještě dlužím obal /určitě jste ho už někde zahlédli/ singlu.
/Ach, Perune, po tak dlouhé době, co jsem se zase vrhla na psaní zpráv z hudebního mikrosvěta, který tvoří ti interpreti, které mám ráda!/
A tak si užívejte hudby, já jdu zase doufat a marně snít, že by sem třeba omylem mohli zabloudit /a určitě bych nebyla jediná, koho by to potěšilo/.
Více informací jako obvykle pořídíte na Evanescence.cz, či jiných, poněkud mezinárodněji stavěných fanouškovských stránkách a oficiálním webu /koho by to nenapadlo, že?/

A co na to řekne architekt?

2011-08-08T20:39:00.000+02:00

/Architekt neodpověděl. Pravděpodobně si dál všímal kotěte a ani nezaregistroval, že se ho Z. na něco ptal./
Nemyslela jsem si, že mě dokáže Blogger.com tak naštvat jako v pátek. Vyťkávám si hezky článek a pak najednou zmizí. Prakticky celý, jeho převážná většina. Naštvaně jsem to zavřela a rozhodla se napsat jindy.

Nůžky, nože BROUSÍM!

Minulý týden jsem se ve výrobním procesu druckpilzů posunula od operace 43 k 12. A tak jsem brousila do zbláznění, měřila a snažila se někoho najít, kdo by mi zarovnal kotouč. Hlavou mi při práci znělo několik písniček. První dny to byla jakási nová písnička od Lady Gagy. Později jsem se přes frázi "Táhněte do háje!" dostala až Na kolena. A v pátek mě pískající pračka dohnala až k The Sound of Silence.
Těšila jsem se na tenhle týden, že už nebudu muset brousit a hlavně měřit na tisíciny milimetru. A ono ejhle! budu brousit! A měřit.

Pod vlivem...

Už zítra vychází nový singl Evanescence! Jmenuje se What You Want a je jakousi první ochutnávkou jejich nového alba, které vyjde 11. října 2011 a ponese velice prostý název: Evanescence. Zároveň EVNS pojedou na turné a zavítají i k nám na starý kontinent. Ovšem podle plánování koupě lístků do Německa to vypadá, že fanoušci na Evanescence.cz se už vzdali naděje, že by mohli zavítat i k nám. Co si budeme povídat, je to nebetyčná škoda.

Živé kočky na stůl nepatří!

Na čtvrteční trénink jsem nedorazila, ten nedělní jsem si ale ujít nenechala. Do města jsem vyrazila autem, poté vlakem za předpokladu, že nepojedu sama. Inu, jela jsem sama, až jsem si téměř opět myslela, že se nic nekoná. Konalo se, i když se všici slezli poněkud pomaleji. Pak se vlastně taky nic nedělo. Jen debatní kroužek. K. se pochlubila se svými novými vějíři a dál na nich zašívala kevlar. J. upilovával přečnívající konce šroubků z tyčí a to byla asi tak jediná činnost. I když mě pak donutili vytáhnout poiky, nu :) Z. mi vypověděl co a jak ke Troskám. A v sedm se sešlost pomalu rozpouštěla. Ani nevím, kdo se ptal, zda-li s nimi nepojedu do hospody, ale zajisté už to byl J., kdo tvrdil, že do auta se ještě jeden člověk vejde. Vešel, ale bylo to... těsné. U Zlaté brány /to je prý ta pískovcová brána vedle natřená na žluto/ měli úžasné koťátko, které se nám při našem asi dvouhodinovém pobytu povedlo tak vynervovat, chudáka. Lidé se mezi sebou bavili, já poslouchala /jak jinak mezi nimi/. Úžasně se mi omylem povedlo zmrazit konverzaci poté, co se mě J. snažil rozmluvit otázkou "T., a co nám povíš ty?" a já naprosto vážně odpověděla: "Nic, když se mě nikdo na nic nezeptá, tak obvykle nic neříkám." A pak bylo asi minutové ticho. V devět jsme odcházeli, v deset jsem byla doma s úžasným vnitřním pocitem.

Pozvánka

Takže tedy se o tomto víkendu nejspíš už skutečně koná akce Trosky. A tak vás tedy srdečně zvu, abyste se přijeli podívat. Z. vyráběl plakáty /už prý nevypadají jako parte/, vše je jistě báječně zajištěno. Moje účast sice ještě není 100% /to závisí na místě na přespání u V. - kdo jiný by mě taky k sobě přibral?/, ale snad...

Nápady docházejí.
Dobrý pocit, kvůli kterému jsem nemohla kloudně spát, je opět fuč a zůstal jen zmatek. Být zmatená posledních několik měsíců je vskutku nepříjemné.

Mějte se krásně, modlete se k Perunovi, aby nám snesl rozumné počasí bez deště o víkendu.

Páá

foto: Evanescence.cz

Všechny debaty končí u toho jednoho... u filmů!

2011-07-27T19:07:00.001+02:00

Tak... /Tohle slůvko mi přišlo jako nejlepší substituent všech vět a myšlenek, které mě včera napadly./ /Slovo SUBSTITUENT neexistuje nebo ho jen nezná slovník na Google Chromu?/
Pracuji. A docela mě to baví, i když první hodinu, hodinu a půl mívám pocit, že mi hlava klesne na vrstvičku druckpilzů ležících přede mnou obvykle na stole /no ale blíže bývá to udělátko na kontrolu výšky a to už by tak dobré poleženíčko nebylo - má to moc ostré hrany/.
Minulý týden, když se na několik dní rozpršelo, jsme s Hancul po cestě z Chrastavy do Liberce s hrůzou pozorovaly rozvodněnou Nisu a děkovaly bohům, že od vodních toků bydlíme v uctivé vzdálenosti.
Trosky se nekonaly. Promiň Achájo, doufám, že ses tam zbytečně netarabila, ale vše se odvolalo až v pátek a přesunulo na 13. - 14. srpna. Do čehož už mi snad nic nevletí a budu si to moci pořádně užít.
Místo historie jsem se tedy vypravila do Liberce za babičkou. Z vyprávění vyšlo najevo, že svět je opět strašně malý a všichni se mezi sebou znají.
A včera zevling /ano, už zase/. Černou tečku od lihovky ve Vůdcově ruce jsem z tváře smyla až dneska ráno, protože včera jsem na ni úplně zapomněla, jak moc jsem se soustředila, abych se dohrabala rozumně do postele. Bylo mi s těmi lidmi opět krásně, splnilo to moje očekávání. Načerpala jsem novou energii, viděla se s lidmi, které jsem vidět moc chtěla, a neskutečně se nasmála.
Vrátila se mi moje záliba v poslechu lidí. Jen poslouchat, o čem se baví /je to neslušné, uvědomuji si to/, a snažit se je pochopit. Přimělo mě k tomu pondělní setkání se starou známou, bývalou snad i nejlepší kamarádkou, která se odstěhovala, když jsme byly v páté třídě, a pak už jsme se pramálo viděly. Zjistila jsem, jak moc mi chyběla; ačkoliv jsem se snažila najít si jiné kamarády, její místo nemohl prostě zaplnit nikdo. Ale uvědomila jsem si to až teď.
Jak už kdysi někdo moudrý řekl: Chceš-li mě hodnotit, nebuď se mnou, ale ve mně...

Šiju. Jen se ty šaty tak pomalu vzdalují původní představě. Ale což, hlavně když to bude nositelné.
Rozčilování nad látkami už je za mnou. Byla to přeci jen a jen moje chyba, že jsem si pořádně nepřečetla složení... Pravidlo číslo 1: Chyba nebývá v davech, ale v jedinci, v nás samotných.

Inu, mějte se krásně.

Páá

foto: Alena Novotná

P.S.: Kam se poděla ta Olivka, která když nebyla alespoň jednou měsíčně v kině, byla nesvá, nechápu. Mrzí mě dnešní neúčast, nicméně nic se nedá dělat. Snad to vyjde zítra, Harry Potter. A snad nepůjdu jen já a Hancul:) Ostatní totiž nás podle zradili - ještě zbývá L.K.

Stroje vyrábějí stroje?! Jak perverzní!

2011-07-17T12:44:00.001+02:00

/Star Wars - Epizoda II: Klony útočí/
Jednou výjimečně jsem se i dočkala okamžiku, kdy mohu psát o něčem skutečně... výjimečném. O něčem co je jen jednou za život /protože to co je poprvé, už znovu poprvé býti nemůže/. Ale než k tomu dojdu...
Objednala jsem si látky, takže netrpělivě čekám na pondělí, kdy už by mi mohly přijít. A pak se hurá! vrhnu na šití. Střihy jsem vypracovávala v týdnu; zavedla jsem si zvláštní šanon na jejich archivaci.
Snažím se jezdit v doprovodu mámy. Spíš víc než technická podpora je mou psychickou oporou, protože jet sama... no to ještě zatím odložím. /Taky co chtít, když jezdím někde 14 dní, že? :)/
Povinné četbě se stále vyhýbám. Ačkoliv čtu Romeo, Julie a tma, což není zas až tak zlé, nemá to příliš dlouhé kapitoly a celkově to má něco málo přes 100 stránek, je to prostě povinná četba a to je konec. Jak já stihnu těch deset knížek dočíst s touhle nechutí, to skutečně nechápu.
Těším se, až dorazíme s Hancul a snad možná i Santou a jinými do kina na Harryho Pottera. Tak a všechno bude u konce. Těch několik let... /ale ono si toho z těch knížek moc nepamatuju, ale nebýt jich, tak jsem možná nikdy nečetla nebo ne tolik a ne to, co jsme četla/.

K. plivající oheň

Proč knížky, které přečetla skoro každý, nemohou být v povinné četbě? Kdo sakra řekne, zda to či ono je kvalitní či není? Vždyť až na biografie si spisovatelé vymýšlí vždycky! Tak PROČ se o jedněch učíme, přestože jejich díla se pro složitost jazyka a skrývání myšlenek téměř nedají číst, a druhé zatracujeme, přestože jsou stejně jako ti první světově známí? V tomhle souhlasím naprosto s V., nemá to žádnou logiku.
Rozhodla jsem se trošku změnit svoje spodní šaty. Jen nevím, kdy se do té změny pustím, zda to během tohohle týdne stihnu. No asi bych měla... nebo spíš mohla. S tím souvisí vyrábění malých látkových knoflíčků /víceméně podle toho, jak se vyráběly dříve - viz kostým.cz/, které jsou světlé /z odstřižků/ a bez prošívání, ale jinak vypadají asi jako tady. Jen je ještě přišít a prošít těch asi 24 - 26 dírek...
A že by teď už konečně...?
Doufání se tedy včera proměnilo ve skutečnost. Bylo dohodnuté, že na osmou dorazíme do *L*. Tam nás vezla A. jejíž fotky zde drze zneužívám.

Náš souboj s ohněm...

Poskočíme někam dál. Našly jsme si s Hancul P., vyzkoušely si sestavu bez vějířů. V pohodě.
Pak přifrčela K. se Z. a že musí brzy zase odjet. To nás neohrozilo. Horší byl nedostatek lampáku, který se ale brzy vyřešil.
Pak už jsme si šly užívat jejich vystoupení. Až na to, že kalíšek jim trošku asi sfoukl vítr to měly hezké :) Neskutečně úžasně vypadalo P. tancování (?) s orbem (?), K. umění s poikami jsme přeci jen už viděla na Libušíně. A jejich sestava s vějířema je krásná.
Za hodinu jsme přišly na řadu my. Poprvé v ruce zapálené vějíře, ale jinak dobrý /ironie, nebylo to vůbec dobrý/. Od P. jsme měli půjčené sukně /protože TO nás skutečně nenapadlo/. Na uklidnění nás pozvala na panáka a přála štěstí, jak my jsme si s tím štěstím poradily, byla věc naprosto jiná.

Tak tedy... /Já, ohnivé znamení, a bálo se ohně. Neuvěřitelné./
Přestože nás K. varovala, jak moc velký plamen může vzniknout, přišlo mi to ve skutečnosti horší :) Horší protože se k tomu přidal ještě ten žár. Nicméně... klidně bych do toho šla znovu.
Hůř už být dle mého nemůže, víc zvorat to taky nemůžeme. Což je na jednu stranu uklidňující. Už se skutečně těším, až nám vyčiní K., která to naštěstí neviděla. Ale příště už snad budeme lepší.
Na druhou stanu... člověk to bere z toho hlediska, že ví, jak ta sestava má vypadat, co tam má dělat, ale myslím si, že těm obyčejným lidem, kteří se na to koukali, to třeba tak zlé nepřišlo.

Nicméně kritika moji náladu nepokazí /o to víc, když to je oprávněná kritika/. Dobrou náladu jsem totiž včera čerpala ze zjištění, že se smíme ukázat příští víkend na Troskách. Že prý bude každá ruka dobrá. Takže si ještě musíme počkat na podrobnosti od P. a pak hurá! na hrad :)
Jediné co není moc dobře je, že ten víkend máme jet k babičce. Jsem zvědavá, jak se to pořeší.

P. tancující s orbem

Tak jdu tedy šít, dokoukat Hvězdné války a aspoň trochu se těšit na příští týden.

Mějte se krásně

foto: anyz (Nevím, jestli jste si toho někdy všimli sami, ale když kliknete na ten obrázek, tak by se měl zvětšit...)

Dočasný nedostatek prázdninové nálady...

2011-07-10T22:43:00.001+02:00

Jednotlivé první prázdninové dny mi protekly mezerami mezi prsty; je to neuchopitelné. Ve čtrnácti jsem si řekla, že bych se tedy konečně mohla začít chovat jako jakákoliv mladá slečna. Od patnácti čekám, že se stane něco zvláštního, neobvyklého. Ale stále jen čekám. Člověk by řekla, že když už mu je osmnáct, tak má právo na to něco pořádného zažít. Jenže se zdá, že nejlíp bylo loni... Asi jsem do prázdnin vběhla s příliš velkým očekáváním...
Jednou večer z nudy jsem hledala na YouTube.com písničky a vrátila jsem se k těm čtyřem, který znám od Xindla X. U Anděla jsem si zavzpomínala a zjistila, že jsem ho asi víc jak rok neslyšela, a zaujal mě klip k Dyskgrafikovi. Ale kdo nezná nebo neuznává Comeback, tak nepochopí...

No vlastně jediné co se s osmnáctým rokem mého života změnilo je, že mám řidičák. A když si sebe představím loni... "Já a řidičák?! To jste se asi zbláznili, ne? Teď rozhodně ne, později určitě, ale ne teď hned. K čemu?" A tak jezdím. Několik jízd se strejdou mám za sebou a teď bude následovat ježdění s nějakým jiným doprovodem. Sama si to ještě netroufnu. /Ale proč?/ Včerejší výlet do Liberce byl dobrý, řízení mě docela baví a jsem vlastně strašně ráda, že už mám autoškolu za sebou a doufám, že se tam už nebudu muset nikdy vrátit.
Ve čtvrtek jsme s Hancul byly poprvé na naší brigádě u jejího dědečka. Kontrolovaly jsme součástky. Práce to není zas až tak namáhavá, ale je to stále to samé do zblbnutí. Dělat tohle pět dní v týdnu, nějakých čtyřicet osm týdnů do roka, třicet čtyřicet let tak to už člověk musí být naprosto zblbnutý. Jak ti lidé mohou pracovat celý život u pásu?!

V pátek jsem se vrhla na šití. Je neuvěřitelně zvláštní, že ačkoliv vždycky hodně přidávám, tak mi to pak je docela těsné :) Mám se toho prostě pořád ještě hodně učit. To že si na stroji nepřišiju ruce, že pár docela jednoduchých dílů sešiju k sobě ještě nic neznamená. Dneska jsem košili došila /tedy zbývá mi prošít ještě pár dírek na šněrování/. Ale ostatní látky musím ještě objednat. Jen jsem se k tomu ještě nedostala...
Zjistila jsem, že moje zelené gotické šaty /viz obrázek/ jsou trošku z mojí strany podvrh. Ano, pevně věřím, že střih je skutečný a dal by se datovat do počátku 14. století, ale... Pro oděv zvaný peliçon bylo typické podšití kožešinou (ať už to byly šaty nebo třičtvrtěkolový plášť). Což já nemám a mít na těch šatech ani nikdy nebudu. Pokud se k tomu dokopu, vytvořím nějakou výšivku a tím to bude hasnout.
Našemu milovanému Lukymu bylo 7. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Mamka opět přemýšlela nad dortem a já si vzpomněla na jeho momentální posedlost kalkulačkami. Nu takže dortík byl ve tvaru kalkulačky :)
Dneska cestou na šerm jsme potkaly s Hancul Lae cestující na tance. Jenže vtip je v tom, že šerm vlastně nebyl a my to zjistily, až když jsme vzaly na kliku. Hancul v prvním návalu vzteku chtěla jít za Arianne a zabít ji; nakonec ale jen nadávala, lehce ji seřvala, ale nezabila, protože jsme k nim nedošly.

Háčkuji si kabelku. Všechno je lepší než číst tu nudnou povinnou četbu. Jenže musím. Achjo, já nechci maturovat! Barte, braň se! Křič, kopej, vysílej kouzla! Nechci být od tebe oddělená, ale už několik měsíců jsem. Musíme s tím něco provést.
Zítra mi vybyl čas, protože Hancul v pátek složila závěrečné zkoušky v autoškole a jde si zažádat o řidičák. Nu já si dojedu pro zámek na vrata, měla bych si objednat látku a možná si omyju svoje/naše čtyřkolové vozítko.
Čekat na něco OČEKÁVANÉHO a PŘEDPOKLÁDANÉHO? A má to ještě vůbec smysl? V hlavě zmatek, tak prosím protřepat, ale nemíchat. Ach Isis, co to zase plácám?
Jdu doufat v lepší komunikaci pro příště. Doufat v příští víkend a ten následující též. I když třeba nic z toho nebude. Přeju si obvykle tolik věcí, že se všechny prostě stát nemohou. To je už prostě život. Tak to je.

Mějte se krásně.

Páá

foto: Olivka

Další návrhy

2011-07-04T10:00:00.000+02:00

Je to už hodně dávno, co jsme sem přidávala nějaké svoje obrázky, a tak je na čase, abych to napravila. Opět nejsou nijak úchvatné, ale což...

První dva jsem načmárala ještě ve škole /znát to, ty dlouhé nudné hodiny, čekání kdy konečně zazvoní.../

Takhle bych si představovala to, co si chci ušít na markytánku. Těžko říct jak to dopadne, ale doufám, že dobře. Nedělala jsem to podle předlohy, takže moc LH (=living history) /ležící hadice:) / to nebude.

Tohle je moje představa steampunkového oblečku. Opět to asi moc věrné nebude a navíc tomu chybí barvy, ale nedokážu si představit, že bych to vybarvovala... /A druhou nohu má, jen je šikovně schovaná./

A už přichází na řadu moje modely z prvních prázdninových dnů.

Mělo by to být jakž takž historicky věrné, ale pochybuji:) nicméně ty šaty (je to podle předlohy) se mi moc líbí a chtěla bych si je ušít. Na menším obrázku jsou i s tunikou, kterou plánuji už delší dobu.

A poslední. Ráda bych si je ušila jako společenské šaty a zároveň i jako tokové lepší letní šaty, ale nevím jestli mi to projde :) Moc se mi líbí jejich relativně volná předloha a už dlouho jsem si je přála /přesněji zhruba od doby před třemi lety, kdy jsem se nechala pobláznit lolita módou/.

Nicméně na to, abych si navrhla nějaké šaty na maturiťák, už fantazii prostě nemám...

Velkolepé plány, které stejně nevyjdou...

2011-06-30T15:28:00.005+02:00

Přijde mi, že jsme se za ten rok docela změnili. Ale pořád to není ta změna, kterou člověk očekával. Vždy když jsem se jako mladší podívala na někoho staršího, považovala jsem ho za moudřejšího a zkušenějšího. A tak pořád čekám, kdy ta moudrost a zkušenost dorazí, protože sama sobě pořád přijdu jako nenapravitelný puberťák. /Ačkoliv na Agnes nemám, to je fakt. V porovnání s ní jsem vždy byla klidná jako beránek./ Jen ti /dva?/ vysokoškoláci, které znám, mi pořád připadají jinačí, než jsem já, a přijde mi, že jako oni nikdy nemůžu být. Taková inteligentní a tak dále...
Vzpomněla jsem si s přicházejícím létem, jak mě rodiče jednou chtěli vzít na Folkovou noc. Jenže tehdá to nějak nevyšlo a možná už ten následující rok Folkovku nepořádal náš známý, ale připadla do rukou toho samého člověka, který pořádá Benátskou noc. Takže nic.
Přijde mi, že na festivaly nějak moje mysl není připravená. Přehršel lidí, špatná hygiena... no prostě ne. Přeju si jen vystoupení Emilie Autumn a pak možná tak konzert Evanescence, kdyby náhodou zavítali do naší vlasti /Amy dokáže mít dokonalé oblečení! A víte, že 4. října vyjde jejich nové CD?/, anebo Three Days Grace.
No takže nám skončil další školní rok. Konec.
Dva dny se sbírkou byly úmorné. Byla jsem ráda, že převážnou většinu jsem udala ještě ve škole a svých /tedy našich/ 80 prodaných placek/odznáčků považuji za zázrak, protože ne každý byl tak úspěšný a prodal vůbec těch 60 původních.
Špatně se mi v úterý dělalo, když jsme z lavic sundávali přilepené žvýkačky. Ještěže příští rok už tohle za nás bude dělat někdo jiný! /I tu sbírku!/
Úterní večer jsem opět zevlovala. Inu, bylo to fajn. Náš úžasný propletenec gympláků na matraci /a to nám řekli, že se odmítáme zapojit ke zbytku, ale on ten zbytek se až do té chvíle nezapojoval k nám/, neustálé pošťuchování od Vůdce /nepřestávám se podivovat nad těmi jmény, které si dáváme/ a výborný buřt /děkuji! A ten chleba byl taky moc dobrý:) /. A pak jsem musela jít. No v nejlepším se má přestat a Vůdce se dostával až moc do té provokovací nálady a já prostě neumím nikoho odbít.
Dnešní vysvědčení bylo rychle odbyté. Jsou 4 vyznamenaní, jedna holčina prolítla. A naše Teja se rozhodla zkusit udělat rozdílovky. Doufám, že je udělá, a moc jí to přeju.
Jinak plánů na prázdniny je asi fůra, ale co skutečně musím, je ušít si nějaký vhodný kostým na Bílou horu.

Tak se mějte krásně, užijte si volno, přežijte ho ve zdraví a nedělejte zbytečné tajnosti, abyste pak si třeba nemuseli jednou vyčítat, že jste to tomu člověku chtěli říct, ale... už to nešlo.

Se slzou v oku se s Vámi v poslední školní den loučí Olivka

Vstaň a jdi! A zkus to rovně...

2011-06-25T19:49:00.004+02:00

Mým sluchům v poslední době lahodí Värqtimmen od Gnomus a jiné písně snažící se připomínat středověkou hudbu. I tak je právě na okamžik nahradil Portsall (Departure Song) od Flowing Tears. A s jeho melodií se mi ve vzpomínkách zjevily obrazy a pocity ze zimy. Ach ouvej...
Olivce samotné přijde nezvyklé, že tak dlouho nepsala, jenže ona se opět dostala do období, kdy čeká, až se stane něco zlomového a přelomového, co bude stát za povšimnutí. Nicméně tuto sobotu měla již delší dobu vyhlédnout na psaní, a tak se snaží dodžet slib, který si dala, a zasedla k tomu zrádnému stroji.
Známky uzavřeny, už je nezmění nic. Školní rok téměř za námi. Přede mnou už pouze ten děsivý čtvrtý ročník. I tak bude jeho začátek ještě jistým dozvukem léta a volný - minimálně si to od toho slibuji.
Ačkoliv jsem si od posledních dní maličko slibovala /pozor! promluví alkoholik!/ udržování jisté hladiny alkoholu v krvi, nestalo se tak. A vlastně mi to ani nevadí.
Ten minulý týden byl dobrý. A víc než jen obyčejně dobrý. Ve středu zevling, v pátek posezení v hospůdce s Hancul a Santou a v sobotu krátká návštěva pivovarských slavností, kde jsem se potkala ještě s několika lidmi.
Ale zpět k zevlingu. Díky němu jsem pochopila, že můj svět se dělí na gympláky, špéraky, jiné a ostatní. Dle mého osobního a osobitého názoru to byla sešlost vydařená protkaná humorem, akcí /když jsme čekali na velký déšť anebo se bránili maniakům s lihovkou/, ale i pohodou tvořená dobrými lidmi. Pak se tedy nemůžete divit, že se mi moc večer odcházet nechtělo...
Naše brigáda v *P* letos byla podivná. Náladu mi pošramotil výpočet, že se prostě na pokoje nemůžeme vejít, a i když se mě všichni snažili přesvědčit o opaku, moje slova se při našem příjezdu potvrdila. A tak se nakonec stalo to, co jsem proklamovala, tedy že přespím u kluků /nicméně tam ještě spaly Eli s Niki/. Čtvrtek nezačal špatně, ale ne zrovna dobře se vyvíjel. Postupně mě totiž začalo zrazovat tělo, a přestože jsem se to vše snažila nějakým způsobem elegantně přejít, ten můj problém se se mnou očividně rozloučit nechtěl. I tak jsem si ale skvěle užila čtyřhru líného tenisu se dvěma míčky. Navečer se začala chata pomalu vylidňovat, ale povětšinou to nevadilo, protože jsme očekávali příjezd někoho jiného: Teji. Klárka jí na přivítanou připravila plakát s nápisem "Vítej doma" a pověsila ho u nás ve společence.
A tak se nám po téměř roce vrátila spolužačka z výměného pobytu v Americe. A některým z nás to přišlo, jako kdyby nikdy neodešla, jako kdyby žádný rok neutekl...
Na obvyklé poměry na chatě se šlo spát znovu poměrně brzy. A brzy jsme i odjížděli. I když bylo poměrně nepříjemné, když Horis hledal v jízdním řádu, zda ten autobus skutečně jede, a v prvních pěti nebo kolika nic nenašel. Nakonec autobus přijel a my si to nasměřovali domů...
Při vzpomínce na naši školní chatu jsem si vzpomněla na naše natáčení. Díky naší Kláře se s tím konečně pohlo a v *P* jsme tedy dotáčeli poslední záběry. Užili jsme si mnoho srandy a doufám, že to vtipné bude připadat i ostatním a nejenom nám.
Kvůli stávce mého těla, z níž jsem se dneska pomalu vzpamatovávala /díky mému postoji k jídlu jsem si přišla jako anorektička nebo bulimička/, se tedy nejlepším zážitkem minulých týdnů stal zevling. Ale nesmím se nechat ukolébat. V úterý jdu zevlit nejspíše znovu a nemohu očekávat, že to bude stejné. Protože nikdy nic není dvakrát stejné.

A tak se mějte krásně, dotáhněte zdárně do konce ten školní rok a věřte českému sportu - orientačnímu běhu v současné době obzvlášť /a naší P. a jejímu bratrovi ještě víc/.

Páá

foto: Ála N.

Uprostřed spěchu za doháněním posledních známek...

2011-06-07T08:59:00.004+02:00

Opět se nějaká nemoc rozhodla pozlobit moji imunitu. Anebo to je prostě jen nějaká alergie /ale vzhledem k tomu, že v krku mě už téměř nebolí a zůstala ze včera jen ta rýma, tak to spíš bude nějaké to nechlazení./
Z tohoto týdne se mi chce trošku... zvracet. Ty nejhorší testy, každý den aspoň jeden /největší extrém je čtvrtek, kdy budeme psát tři/. Uchvacuje mě hrůza ze zítřka: fyzikální seminář, nejspíš bych se měla naučit i na ZSV, prostože ať dostanu jakoukoliv známku, tak to bude asi mezi, a k tomu ještě má drahá ruština.
Ale dost stěžování. Vypadá to, že o tomhle víkendu nebo o tom dalším už budu mít v čem jezdit. Jen jsem trošku ten měsíc neřídila no...
Víkend byl jednou zase úžasný. S Arianne jsme se rozhodly jít oxidovat na vystoupení našich /smím to tak říct?/ RTM. Nechala jsem na ní veškeré možné dohadování a skončilo to tak, že si nás /mě, Arianne a S./v jednu ve městě vyzvedli K. se Z. a jeli jsme. Byl náramný pařák, takže jsme si s Arianne libovaly, že se nebudeme muset pařit v kostýmech jako oni, ale ono bylo vedro prakticky ve všem.
V sokolovně byla velká převlíkárna a ještě si tam zkoušeli tance. Upřímně jsem byla ohromená, že se nikdo nezapomněl a tak podobně. Pak už se vyrazilo do sousední vesnice na místo, kde měli vystupovat. Neuvěřitelně na nervy drnakjící bylo zaseknuté CD, které znemožnilo na první pokus z nástupu plynule přejít do prvního tance. Druhý pokus už byl ovšem nepřerušen a já skrytá ve stínu u brány a podpírající mušketu jsem se zatajeným dechem pozorovala, jak jim to krásně vychází. Po odtancování přišly na řadu palné zbraně /konečně jsem se zbavila muškety/, ovšem bez nehody se to neobešlo. Další byly samozřejmě souboje.
Z jedněch kostýmů se rychle převlékli do jiných. Tedy do prošívanic, kroužkovek, plechů a tak. V tom horku snad ještě horší. Nicméně těsně před začátkem další /a poslední části/ jejich vystoupení se zdálo, že začne pršet. A taky že ano. Lidé prchli pod stan, my s Arianne a chvíli i P. jsme se choulily pod mým deštníkem /a to jsem si ho brát nechtěla/. A pak bylo odbojováno, RTM se s diváky rozloučili a... pršet přestalo a už jen mírně hřmělo. Následovalo převlíknutí do civilu a prchnutí na fotbal do *L*. Nu a tam jsme zůstali asi další dvě hodiny :)
Odvoz jsme měli slíbený opět od K. a Z. Nejdřív jsem si myslela, že stihnu v pohodě bus domů, ale s postupně ubíhajícím časem to bylo méně a méně pravděpodobné. Arianne s Gazzym si z toho dělali srandu, a Z. slíbil, že mě hodí domů. Takže bylo po starostech.
Arianne po celou dobu nadšeně fotila. Je vtipné, že i na fotkách je vidět ten déšť, který se spustil.
Chtěla jsem se učit ZSV, ale nějak na to už nezbyl čas...
Učení jsem doháněla v neděli dopoledne a odpoledne ve vlaku. S Hancul jsme se smály, protože bylo skutečně nemožné nevšimnout si Deyla /nebo jak se to píše/. Kolik jiných chlapů se zrzavou bratkou a mečem /když S. jel na kole/ se může v půl čtvrté potloukat na nádraží?
Vlak byl přecpaný turisty, bylo dusno, horko a vzduch se nehnul, ačkoliv byla otevřená všechna okna. Bylo příjemné v *L* vystoupit. Tam už na nás čekala Š., což slibovalo, že se můžeme naučit něco neuvěřitelně "jednoduchého" s poikama. Pracovní morálka byla stejná jako vždy /a bylo tomu tak i před naším příchodem?/; po půl hodině kecání /a asi čtvrthodině fascinovaného pozorování J., jak to dělá, že mu ta tyč nespadne - tedy spadla za tu dobu jen jednou/ jsme se odhodlaly vyšplhat se na pódium a jít se trochu pomlátit. Š. nám předvedla skutečně něco jednoduchého, plus nás ještě naučila jako z motýlka vytvořit mlejn, což je rovněž neocenitelné /ještě se to naučit obráceně:) /. Po chvíli se k nám připojil J., abychom ho něco naučily. A tak ho Š. učila 5-beat-weave /fascinující, že tohle neuměl a já jo, ale myslím, že tenhle stav nebude trvat dlouho nebo už je zrušen/. K. myslím docela správně definovala, že naučit se s poikama není těžké /jak neustále tvrdí Š. a J./, ale podstatně těžší je vykoumat, kterou ruku kam kdy dát.
A pak se všichni rozprchli dohodnout poslední detaily na tento víkend, kdy jedou k Lužickým.
Snažím se pobrat pádné argumenty, proč by se tak/jak? na co? - půlnoční překvapení/ měli /kdo? - třída/ rozhodnout. Je to těžké, nejspíš jsem ještě nikdy nikoho o ničem nepřesvědčila, ale doufám, že na tohle přistoupí. /Takže Klárko, Lae těšte se do *P*:) / Jen bych se třeba mohla ještě zeptat Š. a K. ...
No popádim pomalu do školy napsat si test z chemie na sacharidy. Poslední test z chemie jako takové na gymplu.

Mějte se krásně, neupečte se a mějte rádi historii...

Páá

Pomocí dobrého slova a revolveru můžete dosáhnout podstatně více, než jen pomocí dobrého slova.

2011-05-28T11:16:00.004+02:00

/Prý Radio Hey, ale pro mě je zrojem ten proklatý fejsbúk.//Očividně další člověk, co má zálibu v citátech... nu aspoň nebude těžké ty citáty vyhledávat:) /

Nestává se moc často, abych psala takhle často, nicméně na srdci mi leží tak milion věcí...
Předně: skončilo nám volno a čekají nás poslední testy ve škole. Ach ne...
Za další jdu ve čtvrtek k zubaři, takže to je další velké mínus na následujícím týdnu.
Začínám mít opět tu nesnesitelnou náladu. Nemůžu se jí zbavit, ale musím...
Do kina nejdu. Jediný den, kdy by se to hodilo mě byl pátek a i tak jsem vstala s tím, že se mi vlastně nikam nechce. Navíc se vůbec neozvala Hancul, abychom se nějak dohodly, a tak jsem jí tedy napsala a ona obratem odpověděla, že se dohodli s bratrem a jeho A., že půjdou v sobotu. Takže nic. Jednou se rozhodnu jet k babičce...
A v obdobné lehce nasupené náladě jsem se ocitla i dneska ráno, když jsem si psala s Hancul. Měla mě totiž provést po špéře, ale ona nikde. Nakonec jsem jí napsala, že se jdu kouknout na chlapajdu na drahý kameny a ať se ozve, jestli se budou někde do tři čtvrtě na deset vracet do školy. Grr! Nakonec jsme na špéru dorazily, maturitní práce K. i P. jsem viděla /ta předmaturitní práce K. byla úžasná/ a jako bonus jsem viděla maturitní práci i Acháji. Když jsem odcházela, střídala jsem se tam zrovna s Klárou...
Vyrazila jsem do města trošku steammpunkově a lidé se dívali... divně. A já se v těch pohledech i divně cítila. /Mít svoje gotické šaty, přišla bych si možná víc normální :) /
Korzet jsem došila a byl jednou ze součástí mého dnešního oblečení. Je ze 14 dílů, protože jsem dva ještě musela přidat, aby mi nebyl tak moc malý...
A na Ručníkový den jsem zapomněla. Tedy vzpomněla jsem si na něj až v jednu odpoledne, kdy jsem se strašlivě nudila o matice... ale ve městě jsem vlastně, pokud vím, nikoho taky neviděla.
Tuhle jsem měla strašlivou chuť provokovat Horise na schodech, ale měla jsem strach, že by mě z nich mohl shodit. A tak mě tak napadlo, co si asi myslí lidé, kteří takhle padají omylem ze schodů nebo z okna a padají dlouho. Jestli si uvědomí, co se děje a co s nimi bude, až dopadnou...
Vůbec často a ráda pozoruji lidi. Co si asi myslí, jestli jsou šťastní... a čím bych je učinila, kdybych je zasadila do nějakého příběhu. Pravda, většina lidí je tak tuctová, že by se takhle použít nedala, ale někteří jsou skutečně zajímaví.
A pak si také snažím udělat pořádek v hlavě; ve svých myšlenkách. Což je asi ta nejtěžší věc na světě...

Jako vždy to není vše, co jsem chtěla, ale to je jedno...

Mějte se krásně a užijte si pěkně víkend.

Páá

foto: DeviantArt.com

Who am I?

2011-05-25T15:24:00.006+02:00

Facebook samozřejmě zatím nesplnil, co jsem si myslela, že splní, nicméně /zatracená angličtina!/ zklamaná nejsem. Je to drbárna, ale na to mě už předem upozornila Lae...
No vidíte, dlouho jsem nezmínila žádnou hudbu...
Jedna z hodně hraných písniček na letošním posledním zvonění bylo Feel Good, ale zazněla i stará známá Známka Punku. Ale to je už dávno...
Na sporťku se mě Kepinka snažila naučit Citron Song, leč marně.
A písnička, která mě dlouhodobě dostává do kolen, je Full Moon ze soundtracku ke Twilight. Vzpomenu si při ní... na ten večer, kdy jsme na to šli do kina /s Horisem ještě trošku s chřipkou/, na následující týden, kdy jsem měla být na lyžáku, ale díky nemoci jsme se mu vyhla a uklízela tři dny studovnu... prvák... to byly časy...
Není co psát. Tenhle týden se maturuje; dneska jsem byla okouknout, jak to bude příští rok asi vypadat. Děsím se, ale je to nevyhnutelné. /Vzpomínám si na rozhovor v pátek... "no to je jako když děláš maturitu každý půlrok..." Tím byly myšleny zkoušky na vysoké./
Zítra máme ještě den volna takže snad došiju ten svůj rozešitý korzet /je trochu menší, protože jsem tam s něčím trošku nepočítala/.
Včera jsem si poprvé zkoušela šaty na maturiťák. Mám vyhlídnuté jedny fialové. Jsou krásné...
Přestože jsem před několika měsíci písničku Love od Abney Park naprosto nesnášela, teď se jí nemůžu nabažit:)
Ve kerých písničkách to bylo? Někde, myšlenky, pocity, které znám...

I'm tired guilt, I'm tired of crying.I'm tired of work, and finished trying.I'm tired of living, and scared of dying.But there is nothing elseI've been beat, I've been brokenI asked for a place, the world has spokenI was asleep, but now that I've woken, I preferred my dream. /Downtrodden od Abney Park/

It´s never too late to live your live. /Papa Roach/

A...

...půjdu šít.

Mějte se. Páá

P.S.: Má drahá Hancul mě zničí. I když v poslední době tvrdím, že nastala její éra a převzala štafetu po Santovi, tak je toho nějak moc. Před dvěma dny se propadla ve stodole, dneska jí její miláček /čti kobyla/ opět trošku přišlápl. Jestli ona se dožije prázdnin a našeho výletu do Francie /a týden na to Bílé hory/, tak už snad přežije vše. Čí éra přijde po ní, netuším... Každý, Hancul i Santa, ty úrazy berou po svém: Santa dva vážnější, rozložené do dvou let po sobě /nesmím nic zakřiknout!/, a Hancul raději víc v kratší době, ale ne tak moc zlé /i když nepamatovat si cestu zpátky na jízdárnu, či jak to nazvat, je dost zlé/.

P.P.S.: Najednou mi vrtá hlavou, jakto že jsem si nevšimla, že Kitty chodí s bratrem mého bývalého spolužáka, jejím vlastním bývalým spolužákem! Jak jsem to mohla jenom přehlídnout?

P.P.P.S.: A v sobotu se jdu stejně jako loni podívat na DOD na SUPŠ Turnov. V ten samý den jsou ve městě i stročeské trhy, ale na ty se platí vstup, takže tam asi nezamířim. Nicméně se ještě chytám zaútočit na "dívčajdu" kde budou opět drahé kameny...

P.P.P.P.S.: ...

Máme času dost, ne?

2011-05-13T19:39:00.004+02:00

/Článek se původně jmenoval Poslední zvonění 2011, čemuž odpovídají i fotky, ale není to hlavní náplň, protože se mi v onen pátek psát nic nechtělo.../
Začněme tedy pátkem 13. května, kdy se u nás na škole konalo poslední zvonění. Nevím, co přesně k němu dodat. Byl klidnější a co se mé maličkosti týká tak i schovaný pod nánosem představ, jak to asi bude vypadat, až se toho za rok ujmeme my. Jako maturant z našich řad byla vybrána vlastně budoucí maturantka Eli. /A pivo z lahve se špatně pije.../ Odpoledne se tu stavila Dáda, a tak jsem měla po měsíci možnost s ní opět prabrat tu její drahou polovičku, to jak ji štvou spolužáci a podobně... Rovněž jsme hráli předůležitý hokejový zápas, který jsme ovšem prahráli... /určitě za to můžu já, že jsem nemohla značnou část fandit, když tu byla Dáda./
V neděli na šermu /kde jsem si mimochodem chvilinku přišla trošku nechtěně a nepatřičně a mimo a prostě tak/ jsme napjatě čekali a poslouchali, jak dopadne hokej... a máme bronz!
A naší novou modlou se stal brankář Ondřej Pavelec... :)
V pondělí jsme se vypravili na Malou Skálu do kempu na sportovní kurz. Nejprve to vypadalo, že nám počasí příliž přát nebude, ale pak se to najednou vybralo a nás čekal horký závěr kurzu.
V pondělí na moji skupinku čekaly skály. Z mého pohledu to byl zážitek jistě zajímavý, nicméně ho v budoucnu opakovat nehodlám... Naši kluci jeli se septimánama na vodu a nikdo z našich se necvaknul. Večer kluci pobrali na ostrově dřevo a zapálili jsme si oheň. Později mě Horis chtěl hodit do Jizery /a kdyby opravdu chtěl, tak podle mě mě tam hodil/, ale já se statečně bránila a ubránila.
V úterý nás vyhnali na výlet na Kozákov, z něhož jsme se vrátily naprosto zničené. I večer byl takový... podivný, ale spát jsem kvůli bratránkovi a svému strachu, že o něco přijdu, šla až vlastně ve středu.
Na středu byla připravená voda, ze které se nakonec vyklubal nejkrásnější zážitek týdne. Pověst třídě jsme nekazily a necvakly jsme se:) Kluci přinesli opět dřevo, a tak jsme večer opět mohli zapálit ohýnek. Tentokrát se k nám přestěhovala i část septimy včetně Kuny s Brůnou, kteří hráli na kytary. Krásné... Rozehnáni do stanů jsme byli o půlnoci, ale spát jsem šla až později. Horise jsem zanechala venku /nakonec, když mi došlo, že na ty hvězdy beztak neuvidim a že ta lampa sedle mě vážně štve/ a vrátila se do stanu k holkám.
Vymotat se ráno ze stanu byla sranda:) Pak už nás čekal jen tenis na kurtech rozpálených od sluníčka. Po návratu do tábora jsme si sbalili, složili stany, odklidili se do stínu a pozorovali, jak nám odjíždějí spolužáci po těch čtyřech dnech domů...
Zítra nás čeká připravování tříd na maturitu. Večer pak má Kepinka oslavu narozenin. Doufám, že to bude stát za to, protože mě osobně se tam moc nechce...
Příští týden bude fůra volného času díky maturitám...
Toť pomalu vše...
Mějte se krásně...
Páá

foto: GyTu

P.S. V neděli moje skraty došly tak daleko, že jsem si po třech týdnech /přesně/ založila účet na FB. V pondělí jsem za to dostala vynadáno od mnohých, nicméně i oni jsou rádi, že už kvůli mě nebudou muset na ICQ. A za ty tři dny mi ta hloupost zaspamovala e-mail...

O době dávno minulé, minulé a lehce něco i o budoucí...

2011-05-10T15:46:00.005+02:00

Kdo ví proč /napadá mě otázka, zda-li to skutečně nevím nebo to na vás jen hraju/ jsem se rozhodla najít si písničku Batalion a přehrávat si ji neustále dokola.

Ach, co napsat?

Autoškolu mám dneškem počínaje za sebou. Závěrečky jsem prolezla s odřenýma ušima, ale prolezla. A je to :) Zítra ještě držet pěsti Kláře a pak někdy v budoucnu Horisovi a N.L...

Myšlenky se mi stále točí okolo Libušína. I když jsem tuhle v týdnu přemýšlela, co se mi tam vlastně tolik líbilo... skončila jsem u toho, že to musela být ta atmosféra, to co nemůžu nachytat do lahvičky a se štítkem "Libušín 2011" vystavit na poličce.

Mrzí mě, že mi nevyšly čarodějnice. Totiž... v pátek, když jsem se maminkou byla kulturně vzdělat na představení ochotníků, mi napsala Hancul, že je v nemocnici, že spadla z koně. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se nemám na všechno vykašlat, ale rozhodla jsem se to v sobotu zkusit, Nicméně něco bylo špatně a já nakonec zůstala doma i přes naše plánování s Kepinkou. /Příští rok... to musím nazvat plánem na prvního máje, protože plány na čarodějnice mi prostě nevycházejí./

V neděli jsem si vyčlenila trošku času a ze šatů konečně dostala ty fleky. Skutečně netuším, co to mohlo být. Každopádně něco dost agresivně mastného /takže ne to skvělé kuře na paprice, ale asi nepochopitelně lampák nebo něco ještě jiného ze soboty/, protože to nepustilo jarem ale až trošku větší žíravinou. Každopádně jsou pryč. Teď to už jenom zašít a je to znovu schopné provozu :)
Klára mi minulý týden hlásila, jak je strašlivě IN nosit na malíčkách nebo prsteníčkách jinou barvu laku. Cha, a to na to přišli teprve teď? My už to přeci víme strašně dávno! /Viz tento článek./
K minulosti už snad nic, jen to že jsem konečně vyfotila svoje suvenýrky z Velikonoc. Ach! /Jak bych chtěla vrátit čas.../

A teď ta budoucnost... příští týden razíme se třídou a paralerní třídou na sportovní kurz. Takže doufám, že se neutopíme, nepopadáme ze skal, nebudeme praštěný od tenisáků a neuženeme se na výletech /ať už cyklistickém nebo pěším/... Rovněž pevně věříme, že nám bude přát počasí, protože v opačném případě bychom buď ve stanech v noci zmrzli anebo by nás to vyplavilo případně obojí...

Týden na to jsou maturity. Řekla jsem si, že budu V. držet pěsti...

A co bude dál? Červen. Už!

Mějte se krásně, neutíkejte věčně do vzpomínek a sportujte! :)

Páá

P.S.: Svatému týdnu samozřejmě předchází poslední zvonění, které připadá na tento pátek. U nás je neodmyslitelně spjato i s volbou maturanta na příští rok, který dovede svoji třídu k maturitě. Kromě symbolického pasování je ovšem součástí vypití na ex půl litru piva a co nevypijete, to mu příjde na hlavu. Od loňska jsme s Horisem měli tajný tip a náš tajný tip si to asi uvědomuje... a právě proto v pátek říkal, že tak jako nadhodila, že já jsem taková zodpovědná... jen pro Peruna tohle ne! Isis chraň!

P.P.S.: Při debatě o flekách na N.L. tílku jsme se po sobě s Horisem tak podívali a já přesně věděla, na co ten prevít myslí. Jenže on i tak mluvil, a tak jsem se nejspíš opět červenala, nic neříkala, klopila hlavu. Ostatní nechápali, jen Lae se chytala, protože jsem jí něco říkala.
P.P.P.S.: Rozhodla jsem se založit si účet na fejsbůku. Ruší to sice to, co jsem kdysi dávno prohlásila, ale což... jen se mi právě moc nechce. Tedy jedné půlce mého já se chce /ta co v tom vidí jisté možnosti/, ale druhá si stají za svým dřívejším rozhodnutím. Kéž by to bylo jednodušší...

O tom jak bych zase jednou chtěla vrátit čas...

2011-04-28T13:30:00.006+02:00

/To jsem si kdysi zakázala, protože jsem se chtěla vrátit moc dozadu, do doby kdy jsme ještě nechodila na šerm, což by byla škoda./

/Btw. pročítala jsem si minulý článek, kde jsem psala o tom, co se stalo. Neříká se náhoudou "...jako prase drbání"? Protože já tam mám kozu a to mi nehraje.../

Začíná tu bouřit; musím dodělat na zítra prezentaci. Achjo.

Očividně nebude v sobotu na náš výlet krásně. No protě bychom toho chtěli moc, hezky minulý týden, tenhle.

Chtěla bych napsat něco jiného, než tu bájit o Libušíně, ale moje myšlenky tam stále končí. Tak tedy...

Ještě před osmou jsme se sešli na nádraží. Nervozita byla stále /ale hlt ořechovice, či co to bylo... mňam!:) /, ale tak nějak menší, když už jsme byli pohromadě. Ve vlaku jsem se potkala se spolužačkama, které jeli na soustředění. Ve tři čtvrtě na devět jsme opouštěli naše město a jeli vstříct neznámému dobrodružství...

Po menším nedorozumnění se trasou jsme okolo půl druhé dorazili na místo. Postavili jsme stany na místech /dva stany/, které nám od předešlého dne držel Lumír a spol.

Čas si opět skákal, jak chtěl, a tak najednou byly čtyři a k nám se připojil Wolf, který se tu měl setkat s Hancul. Nu a od té doby jsem raději volila křenit Arianne a S., než jim dvěma. Ovšem na svoji volbu si stěžovat nemůžu, jejich společnost byla nanejvýš příjemná a doufám, že já jim taky moc nevadila:)

Při jedné z procházek táborem jsme narazili na zbytek naší skupiny. Jejich tábořiště /na opačnám konci tábora než to naše/ jsme s Arianne objevili o něco dýl, když jsme se vydaly za krásnou hudbou:) Při té samé obchůzce jsme rovněž narazili na tábořiště šermířů ze Starých Hradů, se kterými se Arianne zná.

Při cestě na rozestavující se trhy na kopci jsme se potkaly s Achájou Eressiel a její P. Notně dlouhou chvíli jsem uvažovala, jestli je to skutečně ona, ale nakonec jsem se přesvědčila, že je. /Máš pravdu, bylo to skutečně zvláštní mít tohle tajemství.../

Večer jsme s Arianne a těma dvěma hrdličkama šly opět navštívit starohradské... Najednou se přiřítila Arianne, že S. spadnul do nějaké díry a že teď neví, kde je. A tak jsme prolezly celý tábor, abychom ve výsledku zjistily, že spí u sebe ve stanu. A tak jsme se vrátily zpátky ke starohradským templářům... a spát jsem šla až kdesi po druhé ráno.
Vstala jsem po osmé. Někde okolo deváté byl další nácvik bitvy, ovšem stejně chaotický jako ten minulý večer /ale co, tak já to chápat nemusela, hlavně když to chápali jiní/. Na trhu jsem si vyhlídla spoknu do vlasů, ale než jsem se k ní dohrabala ji koupit, už tam nebyla. A tak jsem si koupila jinou, možná i lepší, protože na mých černých vlasech bude líp vidět:) Dále jsme si s Arianne koupili pohárek: já menší zelený, ona hnědý a větší. A oba krásné:)

Po obědě jsme tak bloudili /nejspíš/ až byly tři a my si šli najít vhodné místečko na sledování bitvy. Arianne se procpala až dopředu, zhruba uprostřed. Nicméně její foťák těsně před bitvou vypověděl službu, takže od ní fotodokumentace už po zbytek Libušína nevznikla:(

Bitva samotná byla pro mě nepřehledná a naprosto jsem se ztrácela, kdo vítězí. Nicméně podívaná to byla zajímavá... A navíc v tom vedru být navlečená ještě ve zbroji, brr!, když mně bylo vedro jen v mých šatech...
Co jsme dělali potom, zhruba okolo té páté? Možná že jsem si opět došla do Čajovny na masalu /ach ta mi také chybí/ do svého pohárečku. Při cestě zpátky do stanů jsme se zaposlouchali do krásné dobové hudby...

Na večer jsme s Arianne opět plánovaly obchůzku táborem. Ovšem naše čtyřčlenná partička ke starohradským už nedošla, protože jsme to tentokrát zakotvili u našich. Postupně ale ostatní odcházeli, až jsem tam s našima zůstala jen já. Drze jsem ochutnala jejich večeři /skutečně moc dobrou/. Chvíli se hrálo na flétny a kytaru, poprvé jsem naživo viděla zapálené poiky v podání K. a J. /kam se hrabou ty svítící.../.
Později jsme se vydali na návštěvu /oni na návštěvu, pro mě to bylo něco jako návrat, ale jen něco.../ do našeho tábořiště. Byla tam sranda /jak by taky mohla nebýt/, Lumír předvedl Critters na rybách. Nicméně jsme se pak /ano, já také, protože u nás se mi moc zůstávat nechtělo/ vraceli zase zpátky. Někdy později se na oplátku vrátili oni k nám.

Noc spíš než večer pokročil, K. se Z. odešli spát a u ohně jsme zůstali čtyři. Okolo u stanů stále hořely ohně, hrálo se a zpívalo.

Spát jsme šli okolo druhé...

Ráno jsem uvažovala, jestli Achája zůstala u ohně celou noc vzhůru, a když jsem se konečně vyhrabala ze stanu, zjistila jsem, že nejspíš ano, protože oheň stále plápolal a právě požíral "lavičky".

Okolo půl deváté se rozhodli jít se sbalit, a tak jsem se vydala do našeho tábořiště zkontrolovat, jestli je už někdo vzhůru.

Pobrali jsme věci, složili stany, rozloučili se a odešli na bus. Z Kladna do Prahy nás nakonec jelo asi devět lidí, kteří víkend strávili na Libušíně. Společně jsme tedy ještě absolvovali jízdu metrem na hlavní nádraží, kde jsme se definitivně rozloučili.

Doma jsem byla okolo čtvrté. Přestože jsem se těšila na teplou vodu, sprchu, svým způsobem mi přišlo líto, že už jsem zase doma, v té podivné realitě.

Zbytek tohoto týdne jsem žila z dobré nálady načerpané o víkendu. V úterý jsme byli v kině na The Runaways, středa stejně jako čtvrtek se dala hezky přežít. A navíc jsem docela spokojená se čtvrteční jízdou. A dneska jsme psali z chemie /přišla jsem, že ta biochemie mě skutečně baví/ a měla jsem prezentaci. Rovněž jsme se o konverzaci koukali půl hodiny na svatbu Williama a Kate...

A tak končím... článek jsem začala psát včera, ale pak jsem se musela jít věnovat prezentaci a chemii. Tak ho dokončuji dneska.

Mějte se krásně...

Páá

foto: trissino /fotky od Arianne budu mít nejspíš až o víkendu/

P.S. Když jsem si předevčírem večer prohlížela znovu fotky u Acháji na blogu, skutečně jsem se nasmála, když jsem se kromě obrázků zaměřila i na doprovodný text...

Šaty

2011-04-18T16:02:00.002+02:00

Moje posedlost výtředními věcmi právě asi vrcholí, protože jsme se včera dozvěděla, že v pátek jedeme už v dobovym:) Jako ve městě by mi to nevadilo /jen budeme s Hancul trošku za exoty/, ale tady, doma kde mě všichni znají?? Kam já jsem se to dala?! :)

Spodní šaty. Z vlastního střihu a docela mi i vyšel /což je co říct/. Jen je to tak nějak pochybně sešité...

Něco na způsob surcotte /bezboký šat/. Jsou to vlastně první mnou ušité šaty nekde z října. Jsou křivé a ano, jsou to ty legendární šaty, kde se mi nevím jak povedlo udělat ty střihy krásně křivé:) Verze dámského peliçonu /je zajímavé, že poslední varianta peliçonu je vlastně plášť/. Střih jsem našla na stránce kostym.cz, ale protože jsem si to opět špatně naměřila, musela jsem to trošku poupravit. Jsou skutečně poměrně dost šikoré, a proto je vzadu /pravděpodobně proti všem historickým pravidlům/ šněrování. Nu, díky pachovitým rukávům si v nich připadám jako netopýr, ale mám z nich ohromnou radost.

foto: Olivka

šila za pomocí mamky /bez jejích rad bych to nedala/

Korale

2011-04-18T16:01:00.003+02:00

Tohle je už trošičku starší výtvor. Je z korálků, které mi darovala Lae. Byla prý na jednom veletrhu /kde by se mi prý velice líbilo/ a podly jí do oka...

Moc děkuji...

Dárečky

2011-04-18T15:28:00.005+02:00

Dneska ráno jsem stáhla fotky z foťáku. Po tak dlouhé době!

Jelikož moji kamarádi měli v nedávné době narozeniny, rozhodla jsme se vždy nějakou část dárku vyrobit /už jen proto že mě baví něco vyrábět/. A proto bych vám /ano, chlubím se/ ráda ukázala, co vzniklo...

Krabičky vyráběné pro Dádu, Horise a V.H.

Na Hilarynu osalvu jsem sice nešla /byla jsem právě na maturiťáku špéry/, ale rozhodla jsem se jí dát nějakou malou pozornost za to, že se mnou už dva a půl roku vydržela v jedný lavici, protože dokážu být někdy zatraceně nepříjemná. Kytičky jsou vyrobené z Twist-Artu.

foto: Olivka

Tenhle ti za to nestojí...

2011-04-17T11:23:00.002+02:00

/A který kdy stál? - Ach, Kepinko, jak málo toho o mně víš.../

Rýma boj vzdala, takže jsem vyhrála. Ale ty dva dny doma byly k nezaplacení. Normálně mi vadí, že zameškám a musím dopisoat, ale já to potřebovala jako koza drbání.

Přemejšlím, u kterých písniček jsem si říkala, že zase vzpomínám. Že mi připomínají minulý rok... ale vážně nevím. Mamka si u mě pustila písničky z muzíkálu Robin Hood, v empétrojce neposlouchám nic jiného než Three Days Grace, na mobilu si někdy před spaním pusím Breathe nebo She od Abney Park. Nějak se můj hudební obzor srvrkl.

Možná mám až moc štěstí, protože to co jsem myslela, že je naprosto pokažené, tak zlé nebylo. Z matimatického semináře jsme opět psali; deptalo mě, že jsem to měla asi za pět minut spočítané a kouknu po Horisovi a ten tam něco ještě píše, mrknu po Lemurovi a ten taky. Ach jo, no možná to mám i dobře:)

A jinak škola? Modulovka strašná, čtvrtletka z matiky v pohodě, konverzace strašný /a sakra! Mám na příští pátek prezentaci!/... o tělocviku velejbal proti septimě /no jasně že nemáme šanci/, ale odpadl nám fys, takže jsem byla ve tři doma. /A myslela si, že mi to ujede, a mluvila s V. Po tak dlouhé době!/

Nejlepší byl pátek ráno, když jsme se s hokama učily konverzaci a čím víc nás bylo, tím méně jsme se učili /to už tam byl i Horis, takže to "i" je na místě/.

Loni byly Velikonoce nějak brzy. Je to tedy už rok, o byl Santa v nemocnici. Doufám, že letos se tomu vyhne.

A loni o pouti... bylo krásně, bylo až moc krásně na to, aby to mohlo vydržet nějakou delší dobu. Save me from myself...

A letos se pouť i Velikonoce kryjí. A proto tu nebudu:)

Nebudu, protože jsem na Libušíně. Mám z toho divný pocit; nervozita a strach, co jiného.

A včera jsem dodělala šaty. /Už jsou vyfocené, jen ty fotky stáhnout do počítače - největší problém:) /Jsou poměrně dost široké, takže jsou vzadu trošku na šněrování. Ale jinak... jsem ráda, že jsem si je ušila. Ono bych o to teoreticky mohla poprosit mamku, ale to by zas nebylo podle mých představ, i když mi takhle radila.

A vlastně mě to šití děsně baví:) Takže jsem dneska neměla nějak moc co dělat, když už je došito... no ale měla bych si sbalit. Vyhrabat někde krosnu, naházet nějaký věci...

Včera jsem asi po půl roce byla... na Kopci /ne, vážně se to tam tak nejmenuje, ale řekla jsem si, že tu nebudu psát názvy míst... tedy ty skutečné/ A proč to sem píšu?

V poslední době mě napadají zláštní myšlenky. Nepochopitelné, když se to tak vezme. Takové typu: What would I do if I met "pan T.M."? /V češtině, ale v tý anglině to zní líp./ Poznal by mě, poznala bych ho já?

Právě v týdnu se má drahá Hancul odkázala na NĚCO pomocí "pana T.M." a já se tomu musela smát. "Pan T.M."... ale proč smát? Té ironii osudu? Tomu, že neumím prostě ani po víc jak roce zapomenout?

No na zastávce když jsem jela na Kopec jsem potkala známou/kámošku s jejíma kámoškama. Ptaly se, kam jedu, a smály se když jsem jim to řekla. Pak ovšem Cája /pokud to tedy byla ona/ nadhodila, že tam už fakt se dá jezdit jen k babičce... :)

Jako kdyby nestačilo, že po cestě jsem musela myslet na jedno... hmm, setkání /viz tenhle článek, úplně dole/, tak při bližším prohlédnutí svého příbuzného /kterého nevídám, kterého za příbuzného ani moc nepovažuji, který je dle mě trošku tou naší černou ovcí/ mi strašně "pana T.M." připomenul. A další hodinu dvě mi trvalo, že se mi moje rozvířené myšlenky usadily.

A tak se mějte krásně, zastavujte na Stopkách:), nezapoměňte ukazovat, že zastavujete a rozjíždíte se a nezamilovávejte se nešťastně.

Páá

Cos to natočila?! Vždyť v tom plave dřevo!

2011-04-08T13:56:00.006+02:00

/Joo, když není nic jinýho, nepohrdnete ani dřevem./

Jsem nějaká nemocná. Alkohol v sobotu bacily jak vidno nevypálil, a tak kejchám a nemůžu mluvit. A doufám, že to velice rychle přejde, protože si teď vážně přijdu jako Sheldon Cooper, když má rýmu:) *umírá*

Potřebuju se dokopat, abych napsala laborku na fys, sloh na angličtinu, přečetla zase kus autoškoly a šila. Myslím, že asi klidně zdrhnu k té poslední možnosti:)

Fáze výčitek už je fuč. Rozhovor s Dádou taky nepřišel, ani dobrý, ani zlý, takže jsem zatím docela v pohodě. Se Santou se uvidím až za týden, protože teď mají praxi. Mělo by to být v tu středu, co jedeme se třídou na exkurzi dějepisno-fyzikální.

Moje imunita očividně nepřežila tu středu, která se mi zdála naprosto úžasná. Ach jo...

/A co jsem to chtěla teď?/

Do Prahy s Hancul nejedu. Vzhledem k tomu jak mi je, potřebuju krapet klidu doma. Jen právě zjistila, že ji zradily i ostatní holky a že pojede sama... jak nemilé.

Jak jsem tak vybírala fotky, vzpomněla jsem si, jak mi Horis vrazil psychadelickou bábovku a hned v zápětí Hancul. Netvářila jsem se moc dobře jen kvůli tomu, že jsem chvilku před tím dopila pivo a měla jsem za to, že ta kombinace není zrovna ta nejlepší. Ovšem bábovka byla výborná :)

Žádné sklo rozbito nebylo, přestože tam byl D.B.

/Tak jsem tak usoudila, že je naprosto jedno, když sem dám fotky ze skutečných akcí, skutečných lidí, které znám. Když si ty fotečky můžou dát na FB, tak proč bych je nemohla mrsknout sem, že?/

/Dochází mi Antiperle.../

Jak mě bolí v krku, mám tendenci neustále jíst, protože to mě tolik v tom krku pak nebolí. Včera jsem říkala, že se asi v pondělí do školy vrátím jako kulička:)

Je strašně osvobozující pocit nemuset si pořád dávat pozor, abych nešla po chodbě s Lemurem nebo Horisem nebo oběma a aby to nevypadalo nějak divně a aby se náhodou nekoukal Olivožrout. Je to fajn:)

A asi poslední věc co jsem chtěla... přišla jsem na to, že jsem se vážně přechodem na střední musela strašně moc změnit. Ze zakřiknuté holčičky, které fůra lidí nadávala za to, jak vypadá, na poměrně sebevědomou, do jisté míry samostatnou mladou slečnu. /Plus by se dalo říct ještě něco, ale... netroufnu si./

Tak se mějte krásně, nemaroďte a změny ať vedou vždy jen k lepšímu!

Páá

foto: Lae (ale je docela dobre možné, že to nefotila ona; i když to je ještě ze začátku, to asi fotila ona)

Hlavně nezávazně...

2011-04-04T17:47:00.003+02:00

/Hláška jednoho mého spolužáka. Pravda, už trošku starší, ale stále trefná./ Žiju... no vlastně... žiju a to je asi vše.

Bolí mě v krku pravděpodobně z únavy. Cítím se... cítím...

V posledních dnech a týdnech jsem neměla dostatek chuti na psaní. Chuti a času. A taktéž nebylo o čem psát, protože můj život a moje problémy mi vlastně teď opět přijdou strašně trapné a ohrané. A malicherné. /Ovšem možná proto se taky tenhle blog jmenuje tak, jak se jmenuje./

A co se vlastně dělo?

Myslela/doufala jsem, že se historie bude opakovat. Aspoň trochu /trochu?/. Jediné co bylo stejné, že na pondělí /toto, tedy dnes/ byl sloh na angličtinu. Jenže letos jsem si podklady zapomněla ve škole, a tak jsem to musela dopisovat až ráno.

A jinak... téměř nic.

Minulý týden jsme psali téměř ze všech seminářů. A co jsem mohla, to jsem zvorala. Zároveň si nejsem jistá autoškolou. Prostě... se potvrdilo, že mám strašně zpomalený mozek a uvažování. Ale mám ještě pět jízd. To se prostě musí poddat.

Každopádně jediné, na co teď myslím, je pátek, sobota, neděle a dnešek. /Ostatní je krapet za hranicí mojí paměti./

V pátek jsme odpoledne byly s hokama v parku. Z dřevených prolízaček jsme svojí přítomností vyhnali dvě děti a pak jsme si je na krásné dvě hodiny zabavili my. A diskutily jsme o všem možném a bylo krásně.

V sobotu byla ta dlouho očekávaná oslava Horise&Dády&V.H. /Jasně si pamatuji, jak mě Horis někde v lednu v dějepisu, když jsme ještě s Lemurem stáli u naší lavice, pozval. "Doufám, že přijdeš."-"Když mě pozveš..."-"Já nevím, jestli tě pozvu, ale doufám, že přijdeš."/ V osm jsme dorazily my z města, pak se to tam ještě dolezlo... a teda nerozjelo se to. Ne rychle. Rozjelo se to ani nevim jak :D

Pilo se, později tancovalo /to vyšel Santův plán? Nemožné!/. Dle některých zabitý čas, dle mě to tak zlé nebylo /i když v době psaní jsem ve fázi výčitek/. Fotky jsou u Lae, ale prý je všechny nefotila ona:) /Doufám, že až se na ně podívám, nezjistím, že mám výpadky. Nebo spíš nějaké katastrofálně velké výpadky./

V půl šestý jsme odcházeli a šli pěšky s Hancul a Santou domů. Chtěla jsem vraždit, ale byla jsem na to až moc unavená.

Byl tam. Ale já došla k názoru, že nechci být ta první. A tak šlo vlastně všechno za ty dva tři měsíce do kelu. Vtipné, co?:) Sice jsme jeli dneska spolu domů, ale já tak napůl spala a v uších sluchátka s hudbou. A pochybuju, že by se /po sobotě/ něco změnilo tím, že bych tu hudbu vypnula...

/A mrzet mě to vlastně pomalu začíná až dneska... no ale co, stejnak jsem prohlásila, že na věrnost moje mysl asi stejně postavená není; minimálně ne teď. A možná mě to mrzí, protože mi to přijde jako sen, který se nikdy nesplní.../

A taky doufám, že po nějakém oduševnělém rozhovoru s Dádou věnovaném této sobotě, neskončím opět u depresivních nadpisů a citátů.

Dneska jsme ve škole téměř nefalšovaně spali. Rovněž jsme vzpomínali.

Holky jsou někdy strašný mrchy; obzvláště když tou holkou jsem já...

Olivka opět změnila názory. Ale nakolik to je změna, když se pouze vrací k tomu, co si /o sobě/ myslela loni? Prostě vyráží klín klínem... je naprosto jiná... /jiná než si o sobě ještě loni myslela; jiná než si někteří ostatní myslili do teď./

foto: DeviantArt.com

Kulturně vzdělaná...

2011-03-14T17:03:00.003+01:00

Moje ucho mě neustále překvapuje. Tak když jsem si do něj před časem chtěla ten nějaký roztahovák dát, tak to se mu to vůbec nelíbilo. Tak si říkám fajn, tak chci ještě další dírky, tak tam to vyjde. A včera to zase zkusím... a ono to jde:)

To jsou vtipné postřehy co?

Ples byl dobrý, fajn. Horisovi se neustále zdálo, že jsem odpovědi lehce zazdila, ale když ono není co víc říct. Byl fajn, hezky jsem si zatancovala /dobře, polka už mi zase jde, i ten valčík jakž takž/, viděla jsem znovu Dádu a D.V. a v hlavě mám ještě větší zmatek. A já si naivně myslela, že se něco vyřeší tím plesem. A ono nic!

Jsem zvědavá, jestli mi V. pošle tu chemii. Má hlavu asi stejně děravou jako já:)

Napadá mě, se ještě vrátit k plesu /achjo, měla bych se jít učit tu chemii/. Rozhodně nejoriginálnější šaty měla K. Zelenočervené gotické... jen mi ztuhnul úsměv na rtech, když jsem si uvědomila, že šaty prakticky stejného střihu a barev si chci ušít:) I P. měla krásné šaty. J. bych téměř nepoznala. A samozřejmně Achája Eressiel... jen se musím přiznat, že při pohledu na její jehlice ve vlasech jsem téměř okamžitě upadla do zamyšlení, zda je to skutečně ona nebo ne, až jsem si nestihla pořádně prohlédnout její šaty... A jiná škola, jiný mrav. Prostě to tam vypadalo naprosto jinak, než na našem /gympláckém/ plese:)

Jinak...

V sobotu jsme vyrzily s mámou za kultorou do daleké Prahy. Na muzikál Robin Hood. Ách... krásné, veselé... prostě to musím vidět ještě jednou /na DVD samozřejmě/:)

A od neděle posluchám to CD s písničkama z muzikálu. Nedá se u toho moc dobře učit, ale což. Literka by měla být za dvě a němčina... prý výborný. Tak jo, já to beru:)

V tutéž neděli /ona taky jiná nebyla/ mi má drahá Hancul dala rozkaz, že prostě jedeme na Libušín o Velikonocích. Že k tomu má 190 cm vysoký pádný důvod:) No tak dobře no. Jen si musím něco ušít na sebe a podobný věci. A hurá na Libušín!

A asi nic víc.

Doufám, že vyjde ten pátek. Doufám v tolik věcí... a kolik jich vyjde?

Tak se tedy mějte krásně...

There´s always one reason to feel not good enough...

2011-03-09T17:42:00.003+01:00

(9. 3.: 17:53)

Přijdu si malinko jako vymletá. Ani na ten nadpis v poslední době nemůžu přijít a vždycky hledám strašně dlouho nějakou inspiraci. Moje pocity? Veškeré žádné?

Nejsem si jistá... ničím. Nevím, jak napíšu němčinu /o čem vím a taky vím, že ji musím umět na zítra, protože určitě půjdu jako první/, nevím nic z dějepisu, nevím proč dneska tak blbnu, nevím, jestli se mám a můžu těšit na pátek, nevím... nejsem si jistá Olivožroutem. Prostě si nejsem jistá asi skoro ničím okolo něj /jak bylo pro mě loni snadné, že člověka, kterým jsem měla lehce poblázněnou hlavu, jsem prakticky - vlastně až na výjimky úplně - neviděla/; mám strach, že si všechno jen namlouvám a že všechno skončí tak... no prostě jinak.

/Isis, to je ale hrozné ladění článku! Mandarinka nepomohla, chleba snad už něco svede./

(10. 3.: 17:16)

Je mi divně. No asi stejně divně jako před pěti /už?/ týdny, před maturiťákem našich čtvrťáků. Takže nervy, jak jinak.

Včera jsem se pak vrhla na němčinu /ze které jsem nebyla zkoušená jako první, juchů!/ a na článek už nezbyl čas. Chtěla jsem jít dřív spát, protože jsem pořád ospalá a nechci páteční večer prospat:)

A můj včerejší výlev citů a nálad... nechám ho tu, ale je to... strašný. Už zase si nějak nevážím toho jak se mam.

Napadá mě, že musím přepsat literku. A musím dneska, protože jindy jaksi nemám čas. Hancul mě požádala, abych ji zítra zkulturnila. Zajímavé, mam ten pocit, že namalovanou a s nalakovanými nehty jsme ji ještě neviděla. Taková moje velká hračka z ní bude zítra /tak se nazvala sama/.

Ach zítra, zítra, zítra... nemůžu uvěřit, že už to je zítra!

A, a, a... /víte, že nesnášim opakování slov nebo hlásek v písničkách? Jsem na to alergická:) / A možná si na zítra navlíknu nějaký korale. Tedy pokud tu neobjevim něco extra /mam toho tolik, že to bude těžký vybírání/.

A asi nic. Vím, že jsem něco chtěla, ale teď to nevím. Prostě co si nenapíšu hned, tak to za chvíli nevim. Je toho už prostě moc:)

Na něco jsem si vzpomněla. Na plesu se nepotkám jenom s Klárkou, ale k mému i jejímu překvapení i s N.L. a Tete. Jen neví, že já tam budu mít okolo sebe fůru dalších lidí, které znám moc dobře: Hancul, V., Dádu&George, Santu a D.V. ...

Jdu a doufám, že se zítra Hilary, která v týdnu slavila 18, zítra moc nezřídí. Respektive že ji moc nezřídí všehoschopný Horis:) A že to všichni, kteří to s ní budou slavit přežijí ve zdraví. A že budou v pondělí vyprávět /aby to nebylo, jako když Horis říká, že co se stalo v Itálii, v Itálii taky zůstane/. A pro nás plesající dobré střevíčky, málo podupané nohy /dobře, už nejsme v tanečních/ a krásné zážitky pro obě skupiny...

Páá

foto: Kája, Paseky: Hrály Carcassonne

nadpis: Sarah McLachlan - Arms of the Angel (film Město andělů)

Kéž bych byla zamčena v tvém srdci a tys od něj ztratil klíč...

2011-03-04T18:46:00.003+01:00

/V čím srdci? No přece mého vysněného Olivožrouta!/

Včera jsem zjistila, že moje pobláznění po steampunku bylo nejspíš jen pokus uniknout z reality. Moct snít. Což mě samozřejmě trošku vyděsilo, ale což - už od toho neuteču. Líbí se mi to.

Mám pocit /tedy včera převládal, dneska jsem už realtivně v klidu/, že se ze všeho zblázním. Z čeho?

Tehnhle týden jsme každý den z něčeho psali. I když jsem flegmatik a testy už dávno neberu tak moc vážně jako před pár lety, tak to je přeci jen nápor, když se to chcete naučit a civíte do toho do noci.
Pondělní výpočet cesty domů nevyšel. Jako vždycky takže je vlastně všechno v pořádku. Plusový bod byl, že bylo krásně /ostatně jako celý týden a i dny před tím/ a s Kájou jsme mohly sedět na lavičce před Střelnicí a hezky si popovídat /já samozřejmě s hlavou plnou steampunku/.
Na středu jsem se vůbec netěšila, ale asi to bylo nejvíc kvůli rannímu vstávání. O ZSV jsem byla samozřejmě zkoušená /netuším nakolik to byla náhoda, ale co se tohohle zkoušení týká, na ni nevěřím/ a dopadla jsem o dva stupně líp než minule :) Když jsem byla tázána na číslo, řekla jsem 64. Což po ciferném součtu a odpočtu ode mě vyšlo na Káju. A tak jsme opět byly zkoušené v jeden den, přičemž ona opět dopadla líp než já:) O fyzikálním semináři jsme dělali laborku a rozbili při ní teploměr. No a jízdy... řekal bych že v pohodě, už se kamarádím s kruhovými objezdy, ale ještě ne moc s rovným směrem a prudkými zatáčkami.
O jakémkoliv testu mi v hlavě hrála nějaká písnička od Abney Park; dobře u matiky v pondělí i písnička od Asonance.
Nevím, jestli se mám pokusti udělat si FCE. Což o to, na písemný testy se třeba i zvládnu našprtat, co potřebuju, ale bojim se ústních. Nedokážu dlouho mluvit v češtině, natož v angličtině. Tak nevím. Potřebuju to s někým prokonzultovat a rozhodnout se, protože v březnu se dávají přihlášky.
Hancul si píše s jedním klukem z Chomutova. A podle Arianne se jí na tvář vrátil ten přihlouplý úsměv :)
Včera jsme měla extrémně divnou náladu, ale naštěstí mě pusitla rychleji než minule.
Za měsíc už budou Horis i Dáda /i Hilary/ dospělí. Strašný, jak si z něho pak budu utahovat, že jsem starší? :)
Ve třídě nás je už zase 33. 28 holek a 5 kluků samozřejmě. Jak by k nám mohl přistoupit taky kluk, že?
V neděli opět není trénink. Asi se z toho už zblázním /i když teda ušetřím za vlak a budeme tu mít děti, což je myslím plnohodnotná náhrada/
Nějak nevim, co ode mě chtějí slyšet, když se ptají co Olivožrout. No řekla bych, že to asi není, to co jim říkám. Že vlastně nic. Taky se mi tenhle stav nelíbí, ale už fakt nevim, co s tim. Třeba se vzdávám moc brzo, ale třeba je už pozdě a já marním čas a myšlenky...
Nicméně příští pátek jdu s V. na maturiťák. I když nevim jestli jdeme spolu, každopádně jsem ho tam zvala já /jak jinak/, jeho lístky mam taky já tak fakt nevim. Nevim, nevim, nevim.
A den na to jedeme na muzikál do Prahy, na Robina Hooda. Asi jde naše vesnice do sebe, když tohle pořádá /jsem nesmírně ráda, jet do opravdového divadla a vidět něco takového/, a navíc by prý pořádali pro velký zájem i zajezd na nějakou činohru. Páni!
Chtěla bych, či spíše bych měla, šít, ale nemám čas. Nu někdy si ho holt udělám a basta! :)
A zatraceně moc bych někam zašla. S Hancul, Horisem, Dádou, Santou, V. , Tíťou, klidně i D.V. pokud jsou s Dádou za dobře, Kepouškem a kdo-ví-kým ještě.

A tak jdu kreslit /návrhy šatů, korzetů a podobných hloupostí, který bych si někdy chtěla ušít/, poslouchat /Abney Park/, snít /o pondělní cestě dom, která se určitě opět nevyjde, a příštím pátku, který se obávám, že nebude takový, jaký bych chtěla/, přemýšlet /o mně a Olivožroutovi, o Hancul a tím jejím novým objevem/, domluvit se s Hancul /o tom jak se dostaneme z plesu dom/ a prostě tak.

Tak se mějte krásně, užívejte sluníčka a mějte se rádi.

Páá

Steampunk is what happens when goths discover brown.

2011-02-27T13:13:00.003+01:00

(Jess Nevis)

Olivku popadá další/nová mánie. Ne že by to u ní bylo něco extra podivného, čas od času se to prostě stane. Jen jí prostě přijde vtipné, že se to vlastně pořád točí okolo jednoho.

/A dost mluvení o sobě ve třetí osobě./

Moje jarní prázdniny utekly velice rychle. A zítra opět hurá *ironie* do školy. No dobrá, tak moc velká ironie by to být nemusela. Pokud vyjdou moje "výpočty" /jakožto že jsem se v nich téměř vždycky zatím sekla/, tak aspoň ta cesta dom by mohla být fajn.

A co mě jinak čeká? No ve středu jízdy a jinak... nevím? V neděli už snad po čtrnácti dnech šerm. Ach ano, a v úterý jdeme s Hancul na squash. Nikdy jsem to nehrála, tak jsem zvědavá :)
V úterý jsem měla snad tu nejlepší horkou čokoládu na světě u nás v ovocném baru. Ve středu jsem byla s Klárkou a K. Z. v kině na filmu z filmového klubu Na cestě. Podle mě to byl zajímavý film.

Málem bych byla zapomněla zmínit hru Za zdí, na kterou jsem se byla s Hancul, Horisem, Lemurem, Kájou a já nevím s kým ještě podívat minulý čtvrtek v rámci divadelní přehlídky Modrý kocour. Pokud řeknu, že to bylo zajímavé, pak to slůvko "zajímavé" zde nabývá naprosto jiného rozměru než v předchozím případě. Zaměřit se texty písniček je skvělý nápad, protože podle mě skrývají poselství, kterému se málokdo věnuje, protože většina současných písniček je v angličtině a komu by se to chtělo věčně překládat? /A navíc ty dvě hodiny čekání s Hancul, Horisem a Kájou v klubu... ach to taky byla atmosféra k nezaplacení./

A s hlubokou lítostí v srdci oznamuji, že jsem dokoukala druhou sérii Misfits. To je taková hloupost, která člověka tak dokonale chytne /a navíc má dohromady zatím jen 13 dílů/. A teď čekat do podzima na třetí sérii. Asi se nedočkám...

Včera tu byly děti a Hancul. Ta si nechávala naplést ze zbytku kanekalonu pár rastů. No už jsem vylepšila techniku, takže mi to jde líp:)

Pozoruji na sobě to, co mi popisoval V. Totiž jak se snažíte utéct od toho, co musíte. Třeba já bych se právě podstatně raději naučila biologii, fyziku, možná i tu matiku, než si šla uklidit a učit se autoškolu. Jen je to všechno stejně nevyhnutelné.

Horis mi oznámil, kdy budou mít s Dádou oslavu. Což mi teď tak připomínná, že jsem už asi měsíc nemluvila s Dádou. Je to zvláštní, dřív by mi to tak divné nepřišlo, ale teď mi docela chybí, přestože tu okolo mám spoustu jiných lidí.

Za čtrnáct dní je na špéře ples. Hmm, mají hezké vstupenky. No celkem se i těším. Vlastně... no těším se:)

Včera jsem si díky Acháje Eressiel rozšířila hudební obzor o Abney Park. A také jsem u ní /a ne poprvé/ narazila na pojem steampunk. No a to je ta moje nová mánie...

Nejlepší na tom je, že do ní můžu bez obav narvat svoji starou mánii, a to lolita styl, a posedlost viktoriánskými cingrlátky. Plus pár dalších věcí.

No má to pár háčků, ale třeba se s nima nějak časem vypořádám...

Mějte se krásně, objevujte nepoznané a užívejte života...

Páá

foto: DeviantArt.com

A tohle na tom všem asi nejvíc miluji...

2011-02-21T20:44:00.003+01:00

/No tak tedy bez obrázků./

Stále ještě si dokážu vybavit svoji nejistotu a strach z přestupu na novou školu. Jasně, nebyla jsem jediná úplně nová, ale strašně jsem se bála, že budu jediná nezkažená. No prostě, nepije, nekouří, sexuálně nežije. /Což rozhodně nebyly jediný strachy./

Vždycky jsem měla za to, že školy ve městě jsou "zkaženější". Že prostě každý musí zákonitě kouřit, pít a podobně. No a vážně jsem si to myslela. A taky jsem měla strach ze šikany, protože přece jenom naše maličká škola... tam se to tolik nerozvine, ale na městě ve škole se třmi sty lidičkama už asi jo.

A přes to všechno jsem si říkala, že bude fajn, jít na školu jako jediná ze třídy... /Omyl! Není nad to, když můžete se spolužačkou zavzpomínat na staré časy na základce, na bývalé učitele a spolužáky./

Měla jsem v několika ohledech štěstí. Za prvé jsem šla na gymnázium, kde se přeci jenom očekává jistá úroveň. Za druhé jsem kápla na ty správné lidi. A tak dále...

Tak si tak žiju třetí rok na střední. /A nic jinýho si právě představit neumím./

Prvák... no na nic výraznějšího, kdy bych si silněji uvědomila, že jsem někde jinde, si nepamatuji.

Loni už se všechno začalo měnit. /Vlastně to se všechno, jako úplně, začalo měnit. Loňský rok byl... zvláštní, jiný, nezvyklý, nepopsatelný... a v mnoha uhledech úžasný, to si prostě nemůžu pomoct./ To už jsem několikrát jela domů až v půl jedenácté, s kámošem si došla na jedno... a nebylo nic lepšího. Nic lepšího než ta atmosféra toho setkání.

A letos. Je mi osmnáct, piju už napsoto legálně. A co k tomu dodat? Perune, Isis, neumín si představit, že jednou nebudu takhle popíjet po hospůdkách a klubech u nás na městě, ale někde jinde... v Praze, Brně... Někde kde to už nebude domov, ale úplně cizé město. Někde bez Horise /jako jediný jmenovaný, protože to je ve skutečnosti vždycky on a jeho přitomnost, kteáý mě k tomu "donutí"/ a ostatních, kteří dotvářejí atmosféru přátelského setkání.

Dneska /a ne poprvé/ jsem si uvědomila jedinečnost a neopakovatelnost. Kdy víc budu takhle sedět s těmi lidmi a popíjet a... no to je jedno :) Kdo víc bude sdílet moje vzpomínky, jako moji kámoši tady? Kde to bude stejné?

Nikde... a to je škoda.

A proto říkám: ano, v šestnácti je nám dobře, ještě nedospělí, ale už ne děti, ale v osmnácti devatenácti nám svět otevře náruč ještě víc. A proto bychom si měli užívat a žít. Jak nejvíc můžeme dřív, než nás pohltí povinnosti a starosti dospělých...

Láska je asi tak neškodná jako kyselin na lačný žaludek. (Ch. Baudelaire)

Všechno, za čím si stojíš, není trapný... (Klárka&Lae&dramaťák)

A tak nějak vlastně můj život teď vypadá...

2011-02-20T18:06:00.002+01:00

Abyste věděli, tak moje posedlost psát si deníček není vůbec spjatá s blogem /ani s tímto, ani s tím prvým/. Je pravda, že je to poměrně rozsáhlá pokladnice mých vzpomínek zejména z loňského roku, ale není jediná.

Od roku 2002 si píšu deníček. Což je silně zavádějící, protože tam vlastně do minulýho předminulýho roku nenajdete kloudnější zápisy. Ale hezky tam poznáte, jak se měnilo moje písmo:)

Včera jsem si opět prohlížela staré zápisy /a některé i četla, ale to je fuk/ a zjistila jsem, že některé nadpisy jsou vlastně celkem propracované. A tak jsem je oskenovala a zde vám je ukazuji.

Velice podivný nadpis, protože pod ním už není nic napsáno, protože jsem si neodhadla místo.

Jak vidíte, není to nadpis, ale konec nějakého zápisu. Jo a jen tak mimochodem, všechno je to kreslené akvarelkama, které jsem dostala myslím k sedmnáctinám od Santy.

Podél celého zápisu jsou namalované maličké karty různých hodnot.

A tady zas jsou v textu napsaná hesla podobné tomu na začátku. Čekám...

Řekla jsem si, že až mi bude osmnáct, žačnu psát do jiného sešitu. Což mi i vyšlo, přičemž jsem ještě asi tři čtyři zápisy musela psát na zvláštní papíry, které jsou jen tak vložené, protože jsem se loni skutečně nějak moc rozepsala. No a v novém sešitu mám podstatně více prostoru, více malůvek... A proč vám to říkám? :)

Co se vleče, neuteče...

2011-02-17T16:50:00.005+01:00

Před čtrnácti dny měl 4. ročník maturitní ples. Před necelým měsícem jsme byli v Praze na UK a pak večer v hospůdce. To bylo tehdá, kdy jsem myslela, že se to tam serve, ale taky tehdy, kdy jsem poslouchala cozí rozhovory, byla ráda za člověka, který tam přišel, a natáhla se při zpáteční cestě na ledu.

Jenže mně to přijde všechno strašně dávno.
Tenhle týden se mi neuvěřitelně vleče. A nevím proč. Přeci se neděje nic, na co bych se nějak extra těšila /kromě jarních prázdnin příští týden/. Nechápu to...

V pondělí si všimnul, že jedu dýl. A oba jsme se učili v buse literku... Odpoledne jsem měla druhý jízdy. Vlastně mě to baví, ale právě doostávám nervy z teorie; je toho nějak moc :) Ale zvládli to i jiní...

V úterý jsem byla strašně ospalá.

Ve středu jsme o těláku asi dvacet minut hrály florbal. Krásně jsem si to užila, ale před futsalem se septimánkama jsem utekla; prostě bez hokejky ani ránu! :) A o fyzikálním semináři jsem vyinkasovala plnohodnotnou jedničku z příkladu. Z čehož jsem byla mírně překvapená, nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo to báječné! A odpoledne se mnou sice nejel Santa busem, ale nejel ani nikdo jiný. Nečekaně.

A dnešek se taky strašně vleče. Na matematickým semináři jsem myslela, že umřu, o dějepise jsme psali takový "hezkoučký" testík. Po matice jsme jako vždy pádili na oběd, abychom předběhli dozor u jídelny. O volné jsem se stejně jako pár dalších lidí chtěla učit němčinu. No trošku jsem se ji učila, a hlavně si četla slovíčka ze špatné lekce :) no celá já. Pak mi kluci tak po různu zabavovali slovníček, házeli jsme po sobě vlaštovku a podobně. Takže jsme se na test učili stejně jako kdysi. Skoro vůbec.

Od 28. nás ve třídě bude opět 33. Počítá se s tím, že naše exchange student Teja se k nám do třídy už nezařadí, takže ředitel přijal studentku z Jbc. Jsem asi v současné době dost xenofóbní a každopádně dost zaujatá, ale... no prostě mi přijde, že z naší třídy dělají holubník. A navíc přijít v půlce třeťáku je fakt divný. A navíc je to další holka :) /28 holek a 5 kluků/ Jsem sakra zvědavá jak vymyslíme nástup na náš maturiťák.

Btw. i ten náš maturiťák tak pomaloučku řešíme. Ještě teda nemáme kludně téma, ale prozatím jsme se dohodly /jen holky o těláku, naše utiskovaná skupinka kluků se prostě přizpůsobí/, že budeme mít tyrkysové šerpy a bílé růže. No a to je asi zatím všechno.

Od Káji /spolužačky/ mám fotky z letošních Pasek a taky z maturiťáku čtvrťáků.

Mějte se.

foto: od Káji

1) dětíčka si hrály a utopily lžíci; teď se rvou, aby ji vylovily

2) "A přece se směje!" /maminky hláška, když si všimla jedné OSOBY, jak se směje/; maturiťák

P.S.: Za chvíli se chystám zpátky do města na divadelní představeníčko Za zdí. Tak jsem zvědavá :)

Já že se cpu? Vdyť to je teprve třetí divočák!

2011-02-11T15:01:00.005+01:00

/Tak a už jsem zase zapomněla, co jsem to vlastně chtěla./

Tuhle jsem chtěla napsat o tom, co poslouchám, jak u toho zase nostalgicky vzpomínám. Z čehož nakonec sešlo pro nedostatek chuti a času /jak neobvyklé problémy/.

Nicméně včera jsem na http://female-fronted.blogspot.com/ objevila českou (!!!) skupinu Khoiba, která hraje něco, co se výrazně podobá The Gathering /současnému, nemyslím ten gothic metal co hrávali/. Takže jsem nadšená.

Počasí se nám zhoršilo. Ale což, může být hůř.

Na prezentaci s konverzace jsem si vybrala /tedy spíš osud mi vybral, protože se losovalo/ Sydney. Jedna z těch nejlepších možností.

Jinak je můj život stále stejně nudný. Ale kecám, není tak úplně nudný. Umím si ho krásně oživit :)

Minulý týden, minulý týden, co bylo minulý týden podstatného kromě pátku?

Možná opět podivná houpačkovitá nálada /připisuji ji na účet nervů z pátka/. Krásně mi ovšem bylo ve středu, kdy jsme měli tělák celá naše třída. Z kluků nám tam zbyly celé 2/5, tedy Horis a Lemur. Zahájili jsme to přehazovanou /dobrá půlka hrála/, přešlo se ke všehochuti s volejbalovým míčem /já, Klárka, H+L/ a nakonec skončilo u florbalu /já a H+L/. Prostě to bylo dokonalé, a) miluji florbal, b) strašně ráda mám tělák s klukama a nejlíp, když jsou z naší třídy, c) Horis s Lemurem jsou prostě skvělí.

Ve čtvrtek večer jsem spíchla kabelušku na ples a možná ještě dodělávala nějaké ty drobnosti na sukni. A pokoušela se jít dřív spát...

Do pátku jsem se probudila s tím, že jsem zapomněla všít si tu fialovou látku do korzetu a přidělat sponku na sukni. Taktéž byl u nás ráno hrabák, a tak jsme se tam s Hancul vypravily. A něco i pořídily :) Když jsem ji byla doprovodit, byla futeř a sněžilo. Takže když jsem se po hodině vrátila, byla jsem durch a modlila se, aby to do večera uschlo. Okolo třetí jsem se začal připravovat, abych v šest mohla odjet do města. Ještě jsem se stavila u Lae, u které byla i Janne.
Ples byl úžasný. Byl to tedy první maturiťák, na kterém jsem byla, ale ta atmosféra :) /A popříští na který jdu je už ten můj, no nezní to strašlivě?!/

Čas musel s něčím běžet závody, protože utíkal nesmírně rychle. Přijde mi, že většinu doby jsem seděla s holkama ve foyer a kecala. Jenže pak jsem se rozhodla jít si zatancovat. Horis tam byl se svojí holkou, takže jsem se prakticky nepotkali, ale měla jsem tam dva bývalé spolužáky a V. Jenže na dva pokusy jsem prostě neviděla nikoho. Až na ten třetí jsem si všimla stolu, kde seděl a kecal V. s Tíťou. A tak jsem se šla zeptat, jestli by nešel někdo z nich tancovat. A šel V. :) Po asi třech písničkách jsem se šťastná vrátila k holkám /ale zjistila jsem, že už ani tu polku neumim/.

Po určité době se Kája rozhodla jít si opět zatancovat /a tancovala do tý doby?/, a tak jsem šla. Nestihla jsem odhodit kabelku, ale po druhé písničce jsem se k tomu odhodlala a hledala... někoho... s ký bych si zatancovala. Jenže jsem ho neviděla. A pak stál vedle mě :)

Půlnoční překvapení byla skvělé, byla jsem ráda, že jsme s V. stáli vpředu a hezky jsme viděli, jak Keltský tygr tancuje:)

V půl druhé jsem byla doma /a maminka zapomněla klíčky v zámku, takže jsem na ni musela zvonit/. /Jak jsem si mohla myslet, že by na mě V. jakožto můj odvoz domů mohl zapomenout?/

Co se vzhledu týká, podle mě to strašně slušelo B.S. - její čerstvě obarvené a zvlněné vlasy. A Klárka... nechápu, jak to ta holka dělá, že je vdycky tak krásně vyladěná :)
Vyhrála jsem spoustu cen /taky že mi s tim pomáhal V. to dopravit dom/, a třeba ta jablíčka chutnají moc dobře.

V úterý jsem začala chodit do autoškoly, zítra mám první jízdy. Jsem zvědavá, jestli mě okamžitě nevyrazí :)

A dneska jsem doma. Žádný ples. Protože jsem a) stejně neměla lístek /i když Horis by mi ho byl sehnal/, b) hlavně jsem to tak slíbila Hancul, že budu s ní. Protože ona mi je stále přednější než zábava na plese s Lemurem, V. a tak dále. Budeme koukat na filmy a tak...

Nicméně jeden maturiťák mám i tak před sebou, protože nám /a zde jsem včera čekala Horisovu otázku, kdo "my"?/ Hancul sehnala lístky na "špéru". Ale Horisovi jsem to nevyžvanila, ani dneska po narážce, jestli bych jako nechtěla třeba přejít, když na druhé straně silnice NĚKDO šel, ani po té otázce, na níž jsem mu odpověděla, že to mám časem v plánu. A tak to nevyklopim ani vám :)

Podle návštěvnosti usuzuji, že mít blog zaměřený na ruční práce, vedlo by se mu asi líp. Jen mi dejte tak tři hodiny denně času navíc a pak budu mít snad dost času na vyrábění a šití. Teď to vlastně jaksi vůbec nestíhám.

Tak se mějte krásně, mějte čas na to, co chcete udělat, a užívejte si na plesech :)

Páá

foto: 1) předminulá neděle /nebyl šerm/, náš les odpoledne

2) tatáž doba, na louce u lesa

3) nevýherní lístky z tomboly, byly na nich citáty z filmů

Fialová sukně

2011-02-05T19:34:00.004+01:00

Slíbila jsem vám obrázky svojí sukně. Tak tady jsou ...

Nejprve ještě něco z její tvorby. Jedna podobná fotka je v předešlém článku.

Vzhledem k tomu, že moji kabelčičku na plesy má už rok moje kamarádka /obě to víme, ale já si jí obvykle zapomínám říct, aby mi ji vzala/, potřebovala jsem si ušít jinou. A co je jednoduššího než "pompadůrka" ... Pravda, šila jsem ji ve čtvrtek večer, den před plesem.

A již konečně moje sukně na první fotce i s koupeným korzetem. Je sice pravda, že celý večer jsem k tomu nosila ještě svoje černé bolerko, ale to je jedno.

Je ušitá z úžasné látky, která mění barvy, což je ale těžko viditelné. Přesto jsem se pokusila pohrát si se světlem a osvítit ji tak, aby byla vidět alespoň ta modrá.

Látky z Domu látek.

P.S.: Upřímně řečeno jsem ani já ani máma a možná ani nikdo jiný nevěřili, že bych něco takového mohla skutečně ušít. A ono se to nakonec povedlo ...

Po lístkách se zaprášilo zase o něco rychleji...

2011-01-29T20:39:00.007+01:00

/Právě s rodiči koukám na krasobruslení. Jsem zvědava, kdo se stane mistrem. A samozřejmě fandm našim :) /

Co jsem to zase vlastně chtěla? A chtěla jsem vůbec něco?

Úterý jsme z převážné části strávila na anglické olympiádě. No patřila jsem mezi finalisty školního kola, přestože jsem se nijak výzamně neumístila. Ale co, zkušenost /poslední na gymplu/ je taky dobrá.

Odpoledne jsem strávila s Hancul a později i s V. Hustě sněžilo, ale vnitřně mi bylo hezky.

Středa utekla rychle. Odpoledne jsem byla se dvěma svýma sudičkama: Santou a Horisem. I když jsem z jistých důvodů /a popravdě řečeno nebylo to jenom uklízení/ chtěla utéct Santovi a jet busem dřív, on jel nakonec se mnou. Což vlastně vůbec ve výsledku nevadilo.

Čtvrtek... čtvrtek, co bylo ve čtvrtek? Ach ano, známky. Známky a odnášení klíčů. Známkami a výsledky naší třídy se nechte překvapit.

Ze začátku fyziky jsme byly s Hilary omluvené, ale my byly rychle hotové a už jsme odnášely klíče do dějepisu. A koho náš třídní zrovna neučil? Čtvrťáky. /Ptáte se, co je na tom zajímavého a divného? No, pro vás asi nic, ale pro mě to celkem významné bylo. Proč? No to je přeci docela jedno./ Sice strašně nerada vstupuji do třídy už po zvonění, ale klíče jsem měla v ruce a Hilary se tam taky nechtělo, a tak jsem šla. Šla, no prostě šla a rychle zase odešla. Pro jistotu jsem se nerozhlížela, takže bych vám ani neřekla, kolik tam bylo lidí :)

A v pátek byl sportovní den. Bruslení, ale já moc nebruslila, protože tam prostě na můj vkus bylo moc lidí a málo mantinelu :) Ale ke konci se to vylidnilo a bylo to fajn. Ve městě jsem dvě hodiny navíc strávila s Horisem. On měl rande /dobře po roce to už je spíš jen schůzka/ a já... no bylo hezky, domů se mi nechtělo, skvěle jsme si povídali no plus pár /jeden?/ dalších důvodů. Po cestě domů jsem skoro /vlastně na chvíli úplně/ usnula, naštěstí jel kámoš/bývalý spolužák, který hlídal, abych nezaspala :)

Doma jsem se vrhnula /ale ne tak rychle/ na svoji sukni. Zbývalo pár posledních věcí: zašít okraj fialového volánu, přišít k zipu, přišít k sukni a zašít pásek. A sukně byla hotová. Ne do deatilu, ale byla. Zbytek jsem dodělala dneska. Ještě mi zbývá ozdoba na řasení, taštiška a přišít látku na korzet. No na to že ples je v pátek mam vlastně ještě co dělat.

Ale mám radost, že jsem to vůbec ušila. A že to vypadá nositelně. No uvidíme v pátek:)

Když jsem si ty látky na konci vánočních prázdnin objednávala, nevěřila jsem tomu, že to vlastně zvládnu ušít. Vůbec. Moje první větší zkušenost se šitím byla taková, že jsem měla vlastně mít dva kusy látky, stejné, ale ten jeden byl na jedné straně o takových třináct čísel delší a na druhé tak o dvě menší. A toho jsem se příšerně děsila.

Obrázky dodám možná zítra, možná dýl.

Březina spadnul a zatím je pátý. Pokud tam je někdo komu bych to i celkem přála, aby byl mistrem a vlastně si to i asi nejvíc zaslouží, tak to je jistý mladíček z Francie, který má brazilké kořeny /což bude asi příčina jeho tmavší pleti/. Každopádně on je dokonalý. Naprosto.

...

Takže Francouz to vyhrál, Březina je osmý, Verner třetí, takže fajn :)

Asi končím. Asi jdu.

Mějte se krásně, nechte se sluníčkem prosvítit svůj život...

Páá

P.S.: A mějte stejnou radost jako Florant Amodio. Nemusí to být zrovna radost ze zlata na ME, ale i z něčeho menšího :)

To kluci prostě nepochopí ...

2011-01-22T22:33:00.002+01:00

/Někteří ano, já vím./

Možná někdo, kdo už není tak náhodným čtenářem, si položil otázku, proč jsem se tu zase delší dobu neobjevila. Je to naprosto snadné: dodela se mi daří odnaučit se té závislosti na blogu. A když už mám čas napsat, tak nemám náladu.

Stále se mi dokazuje, že lidské vztahy jsou ukrutně složité a na moji hlavu téměř nepochopitelné. Opět jsem si musela vybrat stranu, což bylo nesmírně těžké a doufám, že jsem tím nic nepokazila. Aneb takhle to dopadá, když se vaši dva kámoši rozhádají a vy nevíte, ke komu se to vlastně máte přidat.

Dlouho jsem si říkala, že ty časy kdy jsem byla hodně podobná postavám se svých příběhů jsou pryč. Jenže asi ne. Za jedno si teď přijdu v jednom ohledu strašně podobná Laquen Saathi. Ona a Adrek ... Za druhý té zatím ještě nepojmenované osůbce, která v zájmu svého vlastního přežití zradí svého přítele. /No dobrá, on ten jejich vztah je složitější, ale takhle končí./ Kdybych aspoň věděla, jak to celé skončí. A hlavně mě to celé strašně mrzí...

V pátek jsme byli na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Ta biochemie mě naprosto nadchla. Teď se tam už jsenom za rok dostat, vystudovat.

Celý pátek byl vlastně takový... podivný. Ale čekala jsem ho horší. A skončil jinak než jsem si myslela /a v určitých ohledech i než jsem si přála/.

Horis /ano, musím to tu zmínit/ je nezaměnitelný. A proto se děsím okamžiku, kdy se už neuvidíme. Já nevím, nechápu to, neumím to popsat, ale prostě to tak je.

A nejen on mi bude na VŠ strašně chybět. Mám prostě pocit, že moje okolí je nenahraditelné.

Zatím to vypadá, že odvoz z maturiťáku mám. Nepodstatná informace, já vím :)

A ta sukně, kterou jsem si tedy usmyslela, že si ušiju, tak na té se snažím pracovat a kupodivu stále vypadá ještě nositelně a použitelně.

Urovnala jsem si myšlenky. Jen je to celé nějaké divoké. Divočejší a složitější než jsem si myslela. /A teď přemýšlejte o tom, proč jsem to umístila do tohoto bloku informací./

Půjdu spát /k čemu vám to je?/. Asi jsem někde potkala nějaké nachlazení, protože mě lehce škrábe v krku.

Škoda, že nebylo už tak hezky jako ráno, když jsme se s mámou vrátily z procházky. Kdyby bylo, možná bych sebrala trošku odvahy... a šla se znovu projít...

Mějte se krásně, užívejte si zimy /hlavně bruslení, ale nepadejte na ledu a nepištěte u toho/ a všímejte si lidí okolo sebe /a při tom můžete zkusit urovnat ubrus, kterej pro velký úspěch někdo vedle vás urovnává úplně jinak a navzájem si to kazíte:) /

Páá

Protože bejt hodná už mě nebaví

2011-01-08T12:00:00.004+01:00

Není tak těžké nenapsat, ale když mám nějaký ten čas a je co psát, tak proč ne? I když nevím, jestli existuje hodně takových lidí, jako jsem já, kteří si rádi čtou, co někdo jiný dělá ve volném čase.

V neděli měl být trénink, ale někdy na přelomu soboty a neděle se zjistilo, že o tom Standa vlastně vůbec neví. A tak se vařilo z vody a vznikla z toho krásná procházka.

Pondělí, co bylo v pondělí? Kromě toho, že jsem byla zkoušené z aktality z němčiny, ze které jsem dostala za 1 /poprvé z mluvení za 1:) /, tak asi nic.

Úterý už začínalo nabírat grády. Na přípravě k FCE se mi povedl poslech /byl sice primitivní, ale stejně jsem byla ráda/. Vším jsem proplouvla v pohodě a relativním klidu. Test z němčiny byl v pohodě, opět z učebnice a ty jsou v pohodě /když se správně naučím členy/. O dějepisu nám bylo oznámeno, že budeme psát téměř z celého půlroku, ale nedokázalo mě to správně rozhodit. Z chemie mi nachází za 1, za což jsem strašně ráda. Hancul s Alistrairem jsem viděla na busáku jenom z busu...

Středu jsem nechtěla. Ale i když jsem ji nechtěla, na jejím sklonku jsem se cítila jako po nejlepším dni svého života. Ranní ruština byla v pohodě, o plavání jsme probíraly brigádu ve Skotsku a pár dalších věcí a fyzikální seminář... sice na první pohled proběhlo zděšení, ale nakonec jsem zapojila šedou kůru mozkovou naplno a vyplodila jsem z toho správná řešení. I když někdy špatně zaokrouhlené a jeden špatný postup. Ale, chápejte, pořád se mi to může spíš blížit k jedničce!

Z matematického semináře jsem měla podstatně větší strach, ale asi trošku neoprávněně. Ještě budeme psát, ale doufám, že to vyjde. Z dějepisu jsme nepsali a jinak... dobrý. Dobrý až na prezentaci z konverzace. V sedm večer jsem ji dopsala a u učení pak v noci usnula...

Nervy byly, ale ke svému štěstí jsem šla jako první. Spouštím prezentaci, rozkládám papíry, chvíli čekám a pak začnu. Nechápu jak jsem se od stolu dostala ten kousek ke zdi, kde jsem se o ni tak ležérně opřela, a když jsem si to uvědomila tak jsem se zase vrátila ke stolu. Pak zděšený pohled do papírů, kdy jsem nevěděla, kde jsem. Ale přežila jsem to, i když jsem pár informací vůbec neřekla. A prý... excelent, one of the best, we´ve heart. Ne že by se mi to nehodilo, hodí a moc:) Zlaté slovíčko flourish...

A večer jsme s kámošema vyrazili do hospody. /Je úžasné, že se už můžu zcela legálně k něčemu takovému doznat i na veřejnosti, když už mi je osmnáct./ Samozřejmě jsme chytli slejvák. A Santa tvrdil, že za to může on, když provokuje počasí. Že není zima, že sníh taky není skutečný, že skutečný je jenom déšť. A vážně byl, protože jsme byli celkem mokrý. Kromě nás pěti šel ještě Tíťa, náš bývalý spolužák, a i když to tak na začátku nevypadalo, tak i Vítek se tam pak stavil:)

Jako vždy byla sranda a nejvíc s Jířanem, páč byl o pivo napřed a byl... no prostě byl:)

Domů jsme se svezli, což mi ušetřilo čas, a tak jsem je šla kousek doprovodit. A nechtěla jsem od nich odejít. ... Každopádně má strejda asi pravdu s tréninkem. Dva piva už se mnou neudělají totéž jako loni. Včera jsem doma už byla docela střízliva.

Říkali jsme si, že bychom mohli naplánovat další filmový večer...

Škoda že když píšu, jen málokdy sklouznu k nespisovným tvarům. To pak nemáte ten pravý požitek z mé mluvy. /Teď mě tak napadá to včerejší vyhrožování hranicí za opití Hancul. Ještěže ona se nenechá./

S Hancul jsme se shodli, že být těmi hodnými slušnými už není ono. Už dávnu nejsem tou osůbkou ze základky. Už nejsem tou stoprocentně slušnou /z naší dvojce je Hancul ta zodpovědněšjí/. A celkem mě to i baví.

Bylo by fajn si urovnat myšlenky. Nevymýšlet si spoustu možných ale hlavně nemožných příběhů; vybrat si jeden a za tím si jít. Ale já se neumím rozhodnout.

Doufám, že naše plány zdárně vyjdou.

Mám doma látky a asi si rozpracuju střihy, abych mohla šít. Určitě musím, potřebuji si ušít sukni.

Do datumu maturiťáku se mi verval ještě jeden den otevřených dveří. Takže nevím. Kromě toho, že nevím jak se dostanu z plesu, by to mohlo být fajn. Chmm, jít třeba pěšky s V., ale kdo ví, jestli bychom vůbec někdy dorazili. /Ne to je blbost./

foto: strážná víla, kterou jsem kdysi modelovala na výtvarce. Ach, kde jsou ty časy. Ze základky bych vrátila tělocvik, přestávky a výtvarku:)

Mějte se krásně.

První návrhy šatů

2010-12-31T21:36:00.003+01:00

Některé návrhy jsme měla v hlavě uložené už dlouho, ale vím, že je nikdy nesvedu ušít. Nemám na to dostatek vůle /přiznejme si to/ a pro tuto chvíli zkušenosti. A navíc... kdo a kam by to taky nosil, že?

Možná je sem částečně dávám, abych se jimi pochlubila /ale malovat vážně moc neumím/, možná pro inspiraci druhých. A více to druhé.

Nechci bazírovat na hloupostech, ale pokud by se vám něco líbilo, a chtěli se inspirovat, prosím napište mi vzkaz do komentářů. Jen tak. Abych třeba věděla, že se to někomu líbilo:)

/If you want to get some inspiration from my drawings, please leave a comment. I only wonder if there is someone who like it./

U dvou jsou napsané poznámky, ale nevěřím tomu, že by to někdo přečetl. Za jedno, nevím v jakém rozlišení se na to budete dívat, za druhé strašně škrábu. Informace kdyžtak klidně poskytnu a nemusíte tím pádem luštit to moje klikyháky.

Fialový korzet v těch fialových návrzích je skutečný. Jen jsem k němu chtěla vymyslet nějakou padnoucí sukni.

... a vyhrála to tato. Teď doufám, že ji stihnu ušít a že se mi povede.

Tyhle šaty jsou něco jako můj sen. Ale k ničemu by mi nebyly. Rozhodně sem i líbí nejvíc z těch návrhů a dokonce se líbí i mojí mámě:)

Protože na Titanicu byli všichni zdraví ...

2010-12-30T14:59:00.006+01:00

Měla bych se nejspíš učit, protože po neděli zase naklušu do toho šíleného vzdělávacího ústavu, kde to po nás vyžadují. No valstně ně, ještě před tím navštívím zubaře a v důsledku toho možná do té školy ten den ani nedorazím.
Měla bych spatlávat dohromady prezentaci na konverzaci.
Měla bych šít, protože mě to strašlivě baví.
Měla bych si tu asi zase pouklidit.
Měla bych toho strašně moc.

Vánoce přišly, odešly a já si toho srkoro nevšimla. Letos byly vážně zvláštní, když mi to vánočně vůbec nepřišlo. Jasně, den před Vánoci začalo tradičně tát, ale hned 25. začalo znovu mrznout.

Kdyby vás zajímaly dárky /což pochybuji, co je vám taky do toho/, tak kromě krásné keramické misky na jídlo, nějaké té drobnější kosmetiky, hezkého oblečení /stále jsem se ještě nerozhodla, komu se v něm mám líbit/ jsem dostala autolékárničku /abych si tu autoškolu fakt udělala/, společenskou hru Carcassonne /což bylo obrovský překvapení/ a The Ring of Solomon, o němž jsme se tu už zmiňovala. Ale v té části nečekaných dárků se objevil proto, že při prolistování a delším zkoumání jsem zjistila, že na přední stránce je podpis samotného Jonathana Strouda. Jak to? Jak to že se dostal až do mých rukou, to je mi vážně záhada, ale Stroud měl 500 výtisků podepisovat. Což je skvělé, že jsem jedna z 500, co takovou vzácnost vlastní. Tak, to je to nejdůležitější ze Štědrého dne.

Tak, co dál?

Já ostuda, zapomněla jsem na svoje/naše poiky. Takže to je taky bezvadný dárek. Navíc si je bereme s Hancul v neděli na trénink. No budeme potřebovat něco na rozpohybování, protože tam bude zima:)

Je tu asi půl metru sněhu, pod sněhem povětšinou led. A je zima. Ale co bychom také jiného čekali, když je zima, což?

Včera jsem se vrhla na malování. Navrhovala jsem nějaké šaty. Jenže nemám dost zkušeností na jejich ušití, takže je pravděpodobně poskytnu sem, ať si je někdo šikovnější ušije.

Na Silvestra jsem opět doma. Můžu se s rodičema opíjet růžovými bublinkami, psát si s Hancul, hrát s mámou Carcassonne. Bezva.
Správně z toho cítíte smíšené pocity. Ono bych se ráda bavila někde jinde, ale já nejsem člověk, který by se vnucoval. Pak bych si tam přišla trošku nechtěná. A na druhou stranu se asi stejně takhle bavit neumím. Něco mi prostě ke spokojenosti chybí. Obvykle si vpomenu /no anebo někdo jiný/ na jinou slavu a to je všecko tak dávno pryč, že by se vzpomínat pořád nemělo. Stačilo by mi být někde s kámoši, bavit se a já nevím co ještě.

Tak tedy ve zdraví přežijte oslavy nového roku. A do něho samotného hodně zdraví, štěstí, lásky a úspěchů.

Prostě pesimistická ...

2010-12-22T19:59:00.004+01:00

Řekli, že jsem pesimista. A já to i přiznávám.. I když jen v některých ohledech. Snad za všech okolností věřím v dobrý konec a tvrdím, že lidé musí vždycky věřit. Ale sama v jedné záležitosti nevěřím. A to se právě teď ukazuje, že jsem příšerný pesimista, protože toho je okolo mě nějak moc. Láska...

Ale kuš, mohla bych sice vzpomínat na... něco, jeden večer, noc nebo ráno, ale proč vzpomínat? Nikoho mi to nezhmotní, nijak si nepomůžu. Za o něco málo víc jak týden si řeknu, že končí jeden z těch úžasných roků mého života. Možná že i doposavad nejlepší. Mohla jsem padat na úplné dno a plácat se tam v blátíčku výčitek, ale i shlížet na všechno z nejvyšších výšin a problémy házet za hlavu. Viděla jsme štěstí i neštěstí druhých. A co víc než to štěstí druhých si člověk může přát...

Ve škole jsme pro letošek skončili. Včerejšek byl skvělý. I když jsme psali dva testy /a zjistila jsem, že naučit se biologii a chemii na maturitu bude problém, ale nemůžu přeci do nekonečna hledat jen ty nejsnažší cesty/, ale na ten jeden jsem měla opět možnost se krásně připravit o hodině čistého času volna s kámoši a spolužáky. Hledala jsem souvislosti mezi přípravou a reakcemi /a našla:) / a snažila se narvat do hlavy využití. A snad i úspěšně. Tedy doufám.

Nechápu, jak jsem mohla napsat, že se mi nechce na šerm. That´s absolute rubbish! Ta sranda a atmosféra. Tuhle neděli jsem konečně do hlavy asi narvala tu naši základní sestavu s vějířema. Bezva. S poikama jsem na tom skoro stejně, ale už se zvládám otáčet na obě strany se mlejnem. Budu muset trošku cvičit. Zkoušeli jsme tance, naštěstí se nedostalo na hrášek /Péťa musela do práce a ono to stejnak bylo někde jinde/. To co jsme tancovali už umím:)

Z dálky to vypadá jako blbec a z blízka to je pravda!

Co víc?

Nic a nic víc /Báseň jednoho našeho loňského oktavána. Omlouvám se, jeméno si nepamatuji/

Ještě něco k šermu. Bylo nám řečeno, že bychom mohly příští září jet s nima na Bílou horu. A ještě dřív, o prázdninách, mají naši šermíři vystupovat někde, a Kačka naznačovala nějako jako, že by s náma počítala. Páni! Je toho nějak moc, ale jsem ráda, že jsem začala chodit. Neznala bych některý lidi, neměla zážitky. A velice zajímavé výhledy. Nejbližší jsou čarodějnice, naše malá skupinka, možná Ariannina kámoška z Prahy, která s nima už byla, Alistair od Hancul, možná Lumír. Zní to jako jistota nezapomenutelné zábavy. Ale už teď mám obavy, jak to s nimi zvládnu...

Pořád mluvím o všem, jen ne o Vánocích. To proto že letos nemám vůbec žádnou vánoční náladu. Utekla a nechce se vrátit. Chtěla bych být na Vánoce zase tou maličkou holčičkou a těšit se, co mi Ježíšek přinese. Vyhlížet ho z okna, pálit prskavky a všechno tohle. Přála bych si, aby si máma zase pustila koledy /takové ty netradiční, dětské, country a tak/, když pekla cukroví a abych jí mohla zase pomáhat. Jít na vánoční koncert Vrabčáků do kostela, nevědět aspoň nějaký dárek, jít před štědrovečerní večeří zapálit svíčku na hřbitov; začít jíst s první hvězdou...

Vše potkopává vědomí, že to jsou jedny z posledních Vánoc tady doma, s touhle sestavou lidí. Přijde mi to strašně smutné.

Potřebovala bych se vypovídat někomu cizímu. Ale ne blogu, světu. A tak čekám, že se ozve Sam. Povídám si s mámou, ale ona nemá pro všechno pochopení. Mohla bych jít za Horisem, ale nechci ho obtěžovat svejma nesmyslnýma těžkostma. A Hancul... no to je už vůbec vyloučeno. Takhle to zní, že spolu nevycházíme, vycházíme, ale je v tom něco úplně jiného.

Nedokážu věřit lidem. Myslela jsem si, že jsem se té nedůvěry zbavila, ale opak je pravdou. Otočil se jenom jiným směrem. To bude ten důvod, proč jsem nikdy nikomu neřekla, kdo se mi líbí a málokdy se svěřím s něčím jiným. Ti co se ptali, se neptali dostatečně vtíravě, a tak jsem je odbyla. Kdyby se ptali víc a dál, tak časem povolim.

Navzdory tomu jsem kámošce poslala jeden kousek zápisu z minulého blogu. Pochopila. Říkala, že na něj úplně zapomněla, ale já tak úplně ne, i když jsme jí tvrdila, že to už není pravda. Ale vážně není? Když se podívám na začátek článku, tak to vážně není pravda?

Navdory mé nevánoční náladě, abych vám, kteří se sem úplnou náhodou nebo naprosto cíleně zamíříte, ráda popřála krásné prožití vánočních svátků, hodně pohody a klidu do domova a mnoho krásných dárečků pod stromečkem.

Something I can never have ...

2010-12-11T19:54:00.004+01:00

/Something I can never have - Flyleaf/

Utekla jsem sem, abych přestala do éteru vypouštět ty svoje nudný pesimistický a depresivní výpovědi o svém životě. A vidíte? Opět jsem k tomu sklouzla.

Ač jsem v týdnu psala, že neůspěchy beru s klidem, není to tak úplně pravda. Na ruštinu se nemůžu kouknout, přestože bych zatraceně měla. Vůbec na jakýkoliv učení. Už mě to neba.

Přes víkend jsou u nás trhy. V pátek jsme tam zavítali o volné. Chtěli jsme si užít trchu srandy s heliem z balónku, a tak do nás Klárka investovala peníze a koupila nám balónek. Tu chvíli jsme stále oddalovali, až jsme došli do školy a chtěli jít na oběd. Lae uvázala balónek v šatně a šli jsme. Jenže když jsem si ho chtěla vyzvednout, tak jsem zjistila, že si s nim stihli užít prváci. Byli jsme rozčarovaní, smutní a já nevím co ještě. Řekli jsme si, že to řešit nesmíme, nic na tom nezměníme, ale štvalo to. Tady nešlo už pak tolik o zábavu z hlasu poznamenaného heliem, ale o princip. Před nějakou dobou ukradli spolužačce ze šatny na tělocvik iPod. Co když to byli prváci? /A s takovými lidmi já sdílím ústav...smutné/

Na trhách jsem si dělala malé radosti, nakoupila pár dárečků. Potkala se se Standou, dali si dobroučký "pití". A jela dom. Zrovna se rozchumelilo.

Dneska jsem byla na trhách znovu, tentokrát s rodiči. Opět jsem tam potkala Standu tentokrát i s Hobitem. Bylo tam představení jedněch šermířů; pár /doslova/ jsem znala z jedné akce.

Ale co? Snažím se učit, ale rozhodně mě to nebaví. Přála bych si jeden týden, kdy by se nic nepsalo. Prostě si jen ve škole zapisovat, nestresovat se. /Všichni říkají, že si testy odbudem teď, ať toho v lednu nemáme moc. Ale proč to říkají skoro všichni?! To že toho teď už pár měsíců máme moc je jedno.../

Today I saw my hero fall apart...

Jo jenže já žádného nemám. Jen ty postavičky, které jsem si kdysi vytvořila v hlavě. Které jsou moje ideální já. A čím jsem starší, tím jsou průhlednější. A já nechci, aby úplně zmizeli. Koho tu pak budu mít? Ke komu bych utíkala?

Mám náladu všechno hodit za hlavu. Tedy ne za hlavu. Prostě se spíš zahrabat. A zaspat všechno počínaje...zítřkem. Už ani na ten pitomý šerm se kloudně netěším. A to už je zlé.

Ne, já se takhle mám každou chvíli. Třeba mi něco chybí... /A už to zase začíná. Pryč! Jsem přeci spokojená takhle. Takhle nezávislá a svobodná.../

Chtěla bych se uzavřít do nějakého nemožného snu, ale to mi taky nejde. Takže jsem uvězněná někde mezi tím vším, protože realitu odmítám. Protože nebývá moc dobrá.

I don´t wanna feel like this tomorrow...I don´t wanna live like this today.

Možná prázdniny nebudou tak fajn, jak se mi před týdnem zdálo. Možná se ještě něco změní. Znám lidi, co mají talent dělat čáru přes rozpočet měsíc dva před prázdninami. A to že razantní čáru. /Chtěla bych zpátky do Troskovic. Zpátky nevědět, že pijeme špatnou vodu. Zpátky jíst ten výborný guláš z konzervy, který vařila Dáda. A v devět se už za tmy rozhodnout, že budeme opékat buřty a ve stodole hledat cihly. A dívat se na "soukromé gripeny". A zjišťovat jestli je už anebo ještě tma.../

Moc změnit prostředí. Na chvíli zapomenout. Zmizet na Noční stranu, setkat se s Bartimaem, bojovat po boku Gwydiona a Eilonwy, se Soledad se plavit pod pirátskou vlajkou po mořích, s Jantarou, Safírou a Nerfitou bojovat ozáchranu světa. A ještě mnohem víc. /Nejsem si jistá správností těch jmen.../Co udělat pro to, aby to byla pravda? Vrátit se k nim do knih. Vrátit čas do doby, kdy na to byl čas a nálada.

And never surrender...

/Jak se dřívejc lidi mohli poznat a zblížit, když nebyly mobily, facebook, maily, icq, skype, nic z toho maximálně pevná linka a to ji ještě neměl každý? Jak? Mohl by mi to někdo vysvětlit, proč se od toho lidi odvrátili? Tak může někdo?/

Anglické texty v článku z písniček Do or Die od Papa Roach a Never Surrender od Skillet; foto od Lae, ale není tak úplně jisté, jestli to opravdu fotila ona - z Pasek letos.

Vždycky tam a nikdy zpátky

2010-12-08T18:49:00.005+01:00

Opět jsem se dokopala k tomu, abych napsala. Nevím, jestli je to víc pro vás, moji milí imaginární přátelé, nebo pro sebe.

Zítra nejdu do školy. Protože mi přijde na nic tam být na nějaké dvě tři hodiny. Prostě se ten ranní seminář nějak budu muset naučit sama anebo od Horise a Káji. /No co, jednou se ulejt můžu. A navíc je to zcela legální, protože jdu k zubaři./

Jsem ospalá, spát chodím okolo půlnoci, protože obvykle vůbec nic nestíhám. Je toho moc, všechno je pořád dokola to samé. Vstát, najíst se, oblíknout se, jet do školy, být pár hodin ve škole, čekat na bus, jet domů, převlíknout se, najíst se, dát si krátký oddych, naučit se, navštívit koupelnu, jíst spát. A tohle si aplikujte na pět dní v týdnu. /Vím, že bude jenom hůř, ale já bych mezi to ráda ještě vměstnala nějaké svoje koníčky a zájmy. Dříve jsem aspoň někdy něco vyráběla, ale na tyhlety věcičky jsem od prázdnin neměla možnost sáhnout./

Nic není ideální /už to zase začíná/, ale nějak mi nejde nad tím dlouho tesknit. Prostě mi něco /nemůžu říct někdo, protože by to nebyla pravda/ nedovoluje klesnout na dno, jako jsem pravidelně klesala loni. Fuj, to bylo příšerné období života.

A dnešek byl víc než kdy jindy na dvě věci. Z ruštiny jsem byla opět zkoušená a jestli jsem dostala trojec tak můžu být ráda /a to jsem se vážně učila. Jenže jsem byla zkoušená z toho, co jsme už dávno - loni - brali, ale mně se to pletlo. A pak mě mrzí, když se nám řekne, že se neučíme./. Ale tak co, stane se. O víkendu se na to musím pořádně podívat. A doufat, co jiného. Jdu do třídy na ZSV a tam spolužák, že ve třídě nikdo není. Což tak za minutu osm, možná i po osmé, je dost divné. A tak jsme je hledali. Byli v F1. Přišla jsem si jako idiot, ale copak můžu za to, že se protstě rozhodli jít někam jinam? Ale zase ta praktikantka byla fajn. Tuhle bych zvládla mít podstatně dýl; vůbec nebyla jako ta první, kterou nesnášel skorem každý. A ze čtvrtletky z matiky mám sice jedničku, ale divím se, že ji mám. Taková ta spodní hranice. /Asi se divíte, proč to sem píšu. Třeba čase můj vztah k matice pochopíte./ Ale ty chyby... jako při opisu jedné poloviny napíšu jedna pětina. A podobně. No strašný.

Naštěstí se to pak začalo stáčet k lepšímu. Literaturu jsme si přesunuli na pondělí. Anglická konverzace v pátek nám odpadá, takže mám dvě hodiny, mezi nimi dvě hodiny volna, o kterým půjdu s holkama na trhy. Ta naše radost:) O anglině jsme obhajovali legalizaci měkkých(?) drog /já jako zástupce pro, protože si myslím, že kdo chce, tak si je sežene vždycky, ať je to legální nebo ne/. A o těláku... no to byste nevěřili, co jsme dělaly /holky/. My (počkej si) jsme (počkej si) hráli (počkej si) florbal! No skutečně. A ještě jsem byla v družstvu s holkama, který skutečně hrály, a tak jsem si nádherně taky zahrála. Jak já tuhle hru miluju! Ale ... po skončení se mi dost motala hlava. Nevím proč. Fyzikální seminář taky dobrý. Počítali jsme příklady. U dvou jsem se zasekla někde v půlce, protože jsem si říkala, že tudy cesta nevede. Kdybych pokračovala, tak by vedla. A vedla by třeba k malé jedničce. Do kuš s tím! :)

Co víc? Chtěla bych něco přeskočit, přejít rychle a utýct o toho. A zároveň zastavit čas. jsem tak někde mezi tím a vlastně mi ani moc nevadí, že se nemůže stát ani jedno.

Nesnažím se uvažovat moc dopředu. To nejde. S tím vším co se děje je budouctnost neurčitě určená.

Doufám, že mi skutečně přijde The Ring of Solomon od Jonathana Strouda. Strašně moc si to přeju. Taky mají přijít poiky a ty už hodně brzy.

Tak...

Mějte se

Utíkám ...

2010-12-02T16:20:00.000+01:00

Pokouším se utéct z mého předchozího blogu. Ne že bych ho neměla ráda, já ho miluju. A v tom vidím ten problém. Jsem na něm tak trochu závislá.
Potřebuju začít někde, kde to blogování nebude tak snadné, abych tu nemusela sedět každý den. /Ha, vidíte? Jeden z důvodů, proč nemůžu mít účet na Facebook.com. Byla bych tam každý den a to hned několik hodin. Potřebuju žít taky trošku jinak./
Budu určitě provádět změny v nastavení; není to konečná podoba. /Ale co, ono si to teď asi stejně nikdo nepřečte, protože to tu nikdo neobjeví./
Je tu docela dost sněhu. A zima.
No ano, ta zima. Stěžovala jsem si, že mám rozbitá kamna /akumulační kamna, elektrika, topná tělesa .../, protože skoro vůbec netopí a to jsou naplno. Tak se do nich máma podívala a řekla, že jsou v pořádku. No takže to mi tak strašně táhnou okna. Je to tu vážně docela sranda.
Díky spolužákům jsem objevila krásné písničky od Eluveitie. Taková příjemná keltská hudba protkaná metalem /jak jsem se právě dočetla jsou celtic metalová skupina ze Švýcarska/.
Je zvláštní, jak někdy dokážeme házet za hlavu školu. A pravidla. /A Češi nejsou vesničtí burani a Francouzi nejsou nejlepší – jsou strašně arogantní, zdá se mi./

Mějte se prozatím krásně

Páá